Domov, exil a návrat. S jakými dojmy a postřehy se vraceli spisovatelé z emigrace po roce 1989?

Když Zdena Salivarová Škvorecká přemítala v roce 1992 před rozhlasovým mikrofonem o důvodech, proč se na počátku roku 1969 s Josefem rozhodli přijmout nabídku univerzity v Torontu, kde Josef začal externě přednášet (a v tu chvíli nebylo oficiálně rozhodnuto o tom, že se už domů nevrátí), charakterizovala celou záležitost tak, že sama odjíždět nechtěla. Jenomže jí brzy došlo, čemu by její muž byl doma vystaven.

Čtěte také

Ta, která nezahořkla a obětovala se. Zdena Salivarová se vzdala svých knih a zachránila české autory

„Josef to tehdy předvídal, on věděl, že s nimi zatočí a že je budou trestat tím nejvíc ponižujícím způsobem. A Josef má chatrné zdraví, já když si ho představím, že by musel skládat uhlí nebo dělat topiče, to by ho zabilo. Tak jsem si potom řekla, že je lepší zůstat v cizině. A vůbec jsem nedoufala, že se někdy vrátím, ani ve snu,“ vzpomínala.

Sám Josef Škvorecký výpověď své ženy a nakladatelky doplnil: „Já jsem se k tomu kroku rozhodl racionálně. Věděl jsem, že kdybych tam zůstal, měl bych jenom tři možnosti. Buď provést nějakou formu sebekritiky, a potom psát věci, které by se vydávat daly. Což jsem dělat nechtěl, protože co jsem v životě napsal a vydal, za tím jsem si stál. Čili jsem se nechtěl teď v pětačtyřiceti zlomit a psát něco, co by se líbilo straně a vládě.“

Škvorecký zmínil i další dvě možnosti: stát se literárním disidentem a psát do šuplíku jako zamlada, jenomže na to už nebyl, přiznával, ve svém věku zvědavý. Anebo možnost třetí – přestat psát vůbec. „Jenomže já, když nemůžu psát, tak vlastně nežiju,“ tvrdil.

Tak málo za Ditu Saxovou?

Škvorečtí měli ovšem obrovské štěstí, že se jim podařilo spojit svůj druhý život v exilu nerozlučně s českou literaturou. A to jednak skrz samotné psaní, ke kterému se Zdena už bohužel skoro nedostala, jednak prostřednictvím, slovy Milana Kundery, „umělé ledviny“ zachraňující českou nezávislou tvorbu jak samizdatovou, tak exilovou pro budoucí generace.

Myšleno je samozřejmě nakladatelství 68 Publishers, životní projekt především Zdeny Salivarové Škvorecké.

Čtěte také

Do Československa se díla zakázaných autorů pašovala. Estébáci se tak snažili infiltrovat a škodit, říká badatel

Jenomže psát v cizině česky a na česká témata zdaleka nebyl recept na zajištěnou existenci an u autorů posléze slavných.

Své o tom věděl třeba i Arnošt Lustig, který rovněž odešel do exilu po okupaci 1968, když s jistou nadsázkou popisoval svůj šok ze zjištění, jak malou částku mu prestižní americké nakladatelství Harper & Row svého času nabízelo za americké vydání Dity Saxové.

„To bych to snad radši spálil,“ byla prý Lustigova první reakce. Po zralém uvážení a přátelském výkladu nakladatelské redaktorky o komerčních zákonitostech a principech amerického knižního trhu nakonec Lustig ustoupil a smlouvu na vydání románu podepsal.

Když vás vykopnou

Nešlo jen o ekonomické přežití, ale i o čem psát, jak se vyrovnat s realitou exilu, jaký tvůrčí postoj zaujmout ke staré a k nové vlasti, jak literárně pojmout svůj nový „život po životě“. A hlavně – jak se neutopit v pouhém vzpomínání na vlast.

Čtěte také

V různosti je síla. Napínavé čtení o spolupráci dvou exilových nakladatelství od historika Přibáně

Byli samozřejmě tvůrci, kteří na tom byli při exilových začátcích lépe mimo jiné díky zahraničním kontaktům získaným v liberálnějších 60. letech.

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout například odjížděl na Západ v roce 1978 paradoxně se svolením československých orgánů, a to na roční pobyt krytý smlouvou s Burgtheatrem. Ovšemže režim doufal, že Kohout emigruje a tím bude od něj pokoj.

Když se v říjnu 1979 Kohout s manželkou Jelenou Mašínovou vraceli do Československa, byli bez předchozího varování československými pohraničníky doslova „vyneseni“ z hraničního přechodu zpět do Rakouska, a tedy do skutečné emigrace.

Jak podotkl Kohout v rozhovoru z počátku 90. let: „S tímto pocitem nemůžete být nikdy sentimentální emigrant. Protože jste to rozhodnutí, jedno z nejtěžších, které může člověk učinit, neprotrpěl.“

Rok 1977: zleva Markéta Hejná, Jiří Dienstbier, Karol Sidon, Olga Havlová, Petr Kabeš, Jiří Gruša, Pavel Landovský, Pavel Kohout, Jelena Mašínová, Zdeněk Mlynář, Jan Moravec, Daňa Horáková, Karel Havlíček. Dole Helena Klímová, Zdeněk Urbánek, Karel Trinke|foto:Post Bellum

Anglicky ty květiny neznám

I čtvrtý příběh, který Archivu Plus připomeneme, je unikátní a zcela nepodobný ostatním spisovatelským osudům. Jan Beneš – věčný enfant terrible, snad jediný český spisovatel vězněný za komunistického režimu dokonce dvakrát, a to koncem 50. let a pak mezi roky 1966 až 1968. Jeho propuštění podepsal v den své abdikace sám Antonín Novotný.

Čtěte také

Spisovatel Jan Beneš vždy věřil ve svobodu

Po letech Beneš vzpomínal se svým těžko zaměnitelným sarkasmem na zážitky ze schůzí Svazu československých spisovatelů v polovině 60. let. Například na „zásadní“ otázky typu dovoz nových ledniček na zámek v Dobříši, či zda koupit lodičky do rekreačního spisovatelského centra na Živohošti.

Beneš byl solitér, pichlavý a kritický k druhým i k sobě, už jen tím, jak své spisovatelské ambice nestavěl na piedestal.  

Když v roce 1969 (s krátkou zastávkou ve Francii) odešel do USA, živil se zprvu manuálně, ale brzy začal studovat a také přednášet na amerických univerzitách a pracoval i pro ministerstvo obrany USA.

Za dvacet let exilu se mu podařilo vydat několik knih, některé i u u Škvoreckých v Torontu, ale obecně vzato viděl úděl spisovatele v exilu spíš jako vyhnanství.

„Já jsem se v Americe zabydlil, postavil jsem si dům, uživil jsem se svýma rukama, nikomu jsem nebyl na krku. Nikdy jsem nekřičel: já jsem český spisovatel, a tudíž mě živte,“ vyzdvihoval a přiznával:

„Ale nemám v Americe to zázemí.  Většinu místních květin neznám anglicky a nikdy se to nenaučím. Znám velice málo místních ptáků. To je právě to, co se člověk naučí ve skautu. A o co je člověk v exilu okradenej, a to padá těm komunistům na hrb. Protože já jsem si nikdy nemyslel, že skončím v exilu.“