Karel Hvížďala: 17. listopad a exil
17. listopad 1989 pro mě začal 3. ledna. V Československu sametovou revoluci, jak převrat u nás nazvali zahraniční novináři, tehdy skoro nikdo nečekal, i Václav Havel byl na chalupě na Hrádečku. V Německu, v Bonnu, kde jsem tehdy již dvanáctým rokem žil, tomu bylo jinak.
Třetího ledna mně zavolal z redakce Svědectví, které sídlilo v Paříži, Pavel Tigrid a vyhrkl na mě: „Co bys tomu říkal, kdyby se stal Václav Havel československým prezidentem?“ Odpověděl jsem: „Kdyby se to povedlo, tak bychom se asi oba hned vrátili.“ On s tím souhlasil a s omluvou, že jde volat dál, hovor ukončil.
Čtěte také
Obvolával české a slovenské exulanty po celém světě, a protože obdržel většinou podobnou odpověď, rozhodl se o tom napsat do Svědectví, což byl čtvrtletník, který vydával a pašoval do Československa.
Musím se ale přiznat, že toto je má zpětná interpretace. V ten okamžik, kdy jsem telefon položil, jsem tomu nevěřil. Během téhož roku jsem si ale všiml, že četnost ocenění, které obdržel Václav Havel, rapidně roste a říkal jsem si, že Pavel Tigrid a i političtí příznivci změn ve střední Evropě, nezaháleli.
Čtěte také
Václav Havel dostal v roce 1989 ve Vídni Cenu dr. Karla Rennera, Mezinárodní cenu Evropské kulturní společnosti, Cenu Olofa Palmeho, skandinávské deníky Politiken a Dagens Nyheter mu udělily Cenu svobody za Chartu 77 a na podzim obdržel prestižní Mírovou cenu Německého knižního velkoobchodu.
Exulant stále na cestě
Při této příležitosti vyšlo i druhé německé vydání našeho rozhovoru Dálkový výslech, který měl již za sebou vydání ve Spojených státech, Velké Británii, Itálii, ve Španělsku a ještě v několika dalších zemích. Na předání Mírové ceny do Frankfurtu jsme již jeli s Pavlem Šrutem.
V létě už u nás v řadovém domku v Bonnu bylo jedenáct kamarádů, kvůli nimž jsme museli postavit na zahradě stan, protože se do domu nevešli. Byli tam kromě Šrutů manželé Krobotovi, Steigerwaldovi, Fleischerovi, Vodňanský, Skoumal a ještě tuším Jiří Stach.
Čtěte také
A dokonce mě někdy v této době oficiálně navštívil i stálý zpravodaj Československého rozhlasu v Bonnu, o kterém jsme si s Jiřím Grušou, který rovněž bydlel v Bonnu, mysleli, že pracuje u Státní bezpečnosti. Kvůli tomuto podezření jsem ho ani nepustil do domu a přijal jsem ho jen u zahradního stolu. On se však tvářil velice přátelsky a chtěl se se mnou vsadit o láhev šampaňského, že do Vánoc budu doma.
Líčím tento rok tak podrobně, protože na podzim roku 1989 se již v západní Evropě vědělo, že po únorovém vyjednávání u kulatého stolu mezi Solidaritou a polskou vládou po polosvobodných volbách v červnu 1989 k nějaké významnější změně dojde.
Osmého října padl komunistický režim v Maďarsku a 9. listopadu se zhroutila Berlínská zeď. Americká novinářka Susan Sontag držela v Polsku štáb asistentů jen proto, aby čekali na to, co se stane v Praze. A že se konečně něco událo, mi zavolal 17. listopadu večer kameraman Československé televize Vladimír Dousek přímo z Václavského náměstí.
Údajný zpravodaj Československého rozhlasu měl pravdu, na Vánoce jsem byl doma. Láhev šampaňského mu dlužím dodneška. A jako kamarádi v Praze nevěděli, že režim se zhroutí, já zase tehdy nevěděl, co se mnou učinil exil. Milan Kundera mi říkal: Exil má jednu výhodu: na domov se můžeme dívat francouzskýma a ty německýma očima a na Francii a na Německo českýma očima. Jen zapomněl, že tak dlouhá odluka nám již nikdy nedovolí, abychom byli někde doma: Exulant je do smrti stále na cestě.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
