Karel Hvížďala

Pře pár dny zpívala tuto píseň čínská operní pěvkyně na troskách zničeného divadla v Rusy okupovaném Mariupolu. V divadle, kde první měsíc invaze zemřely stovky Ukrajinců.

„Já potřebuji psát o zážitcích z koncentráku. Sílu potřebuji k tomu, abych o nich nepsal, abych o nich nemluvil.“ To jsou slova Primo Leviho, která jsem četl v němčině.

Ne náhodou skoro ve stejné době, kdy Andrej Babiš prodal Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, začal útočit na Českou televizi a Český rozhlas.

Říká se: Existuje tolik racionalit, kolik existuje společenských systémů. A v politice jde u nás čím dál více o moc, kde neplatí etika ani estetika.

Čím je propast mezi globálním světem a jeho obrazem na sociálních sítích i v dalších médiích větší, tím víc se otevírá prostor nekonečných plání pro bláboly všeho druhu.

Lehké drogy jsou povolené třeba v Holandsku, ale uživatelé musí dodržovat pravidla. Držení drog na veřejnosti je trestné, maximum je 5 gramů marihuany či hašiše na osobu.

Pán času stoupal na vrchol našich možností v letech 1968 i 1989 a my jsme prokázali, že se neumíme poučit. Stvrdila to naše rétorika při 55. výročí okupace Československa.

Po 55 letech od „bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy“ tehdejšímu Československu, jak se říkalo okupaci, je možné se na tuto událost podívat střízlivějším okem.

Odhlédneme-li od všech možných výčitek reagujících na nominování Roberta Fremra na ústavního soudce, lze rovněž hovořit o selhání Kanceláře prezidenta republiky.

Propůjčil jsem textu tento titulek proto, že tvrdím, že Pavel Rychetský je po Václavu Havlovi druhá nejdůležitější osobnost, která se zasloužila o budování státu.