Norimberský proces: Ve smyslu obžaloby se necítím vinen. Plnil jsem rozkazy

27. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Norimberský proces - obžalovaní

20. listopadu 1945 začal v německém Norimberku vojenský soudní proces na který čekala veřejnost celého světa. Už během války bylo zřejmé, že chování agresora tentokrát nebude moci zůstat bez soudu. 

Doby, kdy se z válečných zločinů podezřelý císař Vilém II. bezprostředně po abdikaci v listopadu 1918 rychle uklidil do holandského exilu, a v klidu tam dožil až do roku 1941, a stačil tedy ještě i pogratulovat Hitlerovi k válečným úspěchům – byly pryč.

Nová definice zločinů

Norimberský tribunál byl ustaven Londýnskou dohodou o potrestání hlavních válečných zločinců zemí Osy. Kromě místa konání tribunálu – Norimberk byl vybrán poměrně symbolicky jako místo vyhlášených stranických sjezdů NSDAP  ustanovil i tři typy zločinů, které měly být souzeny: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Dohoda byla podepsána 8. srpna 1945 zástupci vítězných velmocí Sovětského svazu, Francie, Velké Británie a Spojených států.

Karl Hermann Frank

Mezi těmi, kdo se na přípravách procesu podíleli, byl i český právník Bohuslav Ečer, generál vojenské justice a profesor na Masarykově univerzitě v Brně. Ten také vyslýchal ve Wiesbadenu Karla Hermanna Franka, který se v květnu 1945 neúspěšně pokusil o útěk z Prahy, a po zatčení v Rokycanech byl předán americkým orgánům.

Ečerovo svědectví o výslechu Franka, které vysílal po válce Československý rozhlas, je jedním z prvků mozaiky tohoto vydání pořadu Archiv Plus.

Deset šibenic a předimenzovaná věznice

Frank byl nakonec souzen v Praze, vzhledem k jasnému teritoriálnímu vymezení svých činů a zločinů. Ostatní „velké ryby“ Hitlerova režimu stanuly ovšem před soudem v Norimberku. 1. října 1946 bylo vyneseno 12 rozsudků smrti.

Norimberský proces. 1945–1946. (1. řada zleva) H. Göring, R. Heß, J. von Ribbentrop, W. Kejtek; (2. řada zleva)  K. Dönitz, E. Raeder, B. von Schirach, F. Sauckel

Jen pro připomenutí – na popravišti skončili Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Ernst Kaltenbrunner, Alfred Rosenberg, Hans Frank, Julius Streicher, Fritz Sauckel, Alfred Jodl, Wilhelm Frick a Arthur Seyss-Inquart.

Hermann Göring popravě unikl sebevraždou v cele a vůdcův tajemník Martin Bormann byl k trestu smrti odsouzen v nepřítomnosti. O tom, že spáchal sebevraždu po odchodu z Hitlerova bunkru, se v roce 1946 ještě nevědělo.

Rozhlasové pořady věnované Norimberskému procesu se v poválečných letech pochopitelně věnovaly i těm odsouzeným, kteří dostali menší tresty, většinou mnohaletý žalář v berlínské věznici Spandau ustavené spojenci přímo pro tento účel.

Rudolf Hess

Pořady ze 60. let se tak vracejí například k bývalému říšskému protektorovi v Praze Konstantinu von Neurathovi nebo k trochu záhadné osobě Rudolfa Hesse.

Muže, který se nakonec na dlouhá léta stal jediným vězněm v berlínské věznici. Po jeho smrti v cele – nejspíš šlo o sebevraždu – v roce 1987, přestala věznice Spandau definitivně plnit svůj bizarní účel. Měla totiž střežit jediného zbylého nacistického prominenta. Na podzim 1987 byla srovnána se zemí, aby se nestala poutním místem extremistů.

Dobová svědectví lidických žen

Ale vraťme se k materiálům, které se uchovaly v rozhlasovém archivu. Výpovědi obžalovaných z Norimberka se nejspíš přímým přenosem rozhodně nevysílaly.

Z toho, co posléze proniklo přes sdělovací prostředky na veřejnost, se dal přinejmenším vydedukovat jejich způsob obhajoby. Všichni se hájili argumenty, které by se daly shrnout do jedné věty: ,O tom všem jsem vůbec nevěděl a plnil jsem jen Hitlerovy rozkazy´.

Marie Doležalová přežila vyhlazení Lidic. 30. října 1947 o tom vypovídala u poválečného tribunálu

V době konání procesu se na vlnách Československého rozhlasu vysílal i poměrně syrový materiál, který v zásadě nepotřebuje komentář.

Jsou to záznamy výpovědí přeživších lidických žen a dívek o tom, co se dělo po vypálení obce. Jak byly matkám odebírány gestapem děti, jaké podmínky byly v koncentračních táborech. Do Prahy byly tyto záznamy přivezeny na fóliích.

Jejich zvuková kvalita nebyla zřejmě vždy dostatečná, protože mnohé emociální, a spíš tiché okamžiky, před soudem nedokázaly mikrofony v budově justičního paláce v Norimberku zachytit. Některé momenty tedy byly dodatečně tlumočeny hlasateli a vysílány s komentářem.

Naopak poměrně ideologickým materiálem je svědectví slovenského poslance za Demokratickou stranu Michala Zibrina. Tribunál navštívil jako člen československé parlamentní delegace. Jeho výsledek komentoval spíš ve smyslu „O všech těchto zločinech jsem vám už referoval za války po rozhlasových vlnách z Londýna a nespletl jsem se…“

Kam mě postaví, tam konám svou povinnost

Další archivní záznamy pocházejí ze 60. let, kdy se v rozhlase natáčela komponovaná pásma s využitím materiálů jak z Norimberka, tak z následných procesů s válečnými zločinci včetně Frankfurtského procesu z roku 1964.

Při něm byli souzeni dozorci z Osvětimi a bránili se velmi podobným způsobem jako kdysi v Norimberku jejich nejvyšší šéfové.

Norimberský proces položil základ mezinárodnímu trestnímu právu

Některé citované výpovědi se ve své mrazivosti dotýkají až toho nejčernějšího černého humoru, ale jsou zároveň nesmírně závažné. Popisují totiž pád obyčejného člověka, a to až do stavu, kdy začne sloužit peklu, aniž by hnul brvou. Takto vypadala v kostce výpověď jednoho z obžalovaných z Frankfurtského procesu:

  • Kam mě postaví, tam konám svou povinnost. Ke službě jsem přišel náhodou – můj bratr měl jednu uniformu navíc, tu jsem si mohl vzít, neměl jsem s tím tedy žádné výdaje.
  • Bylo to kvůli obchodu, můj otec měl hostinec, a tam chodívalo hodně příslušníků strany. Když mě odveleli, neměl jsem tušení, kam jdu: zeptal jsem se, když jsem přijel: jsem tady správně? A oni mně řekli: tady jsi vždycky správně!
  • „Já osobně jsem se vždycky choval slušně, co jsem měl dělat? Rozkazy se musely plnit. A za to mám teď tohle přelíčení na krku. Pane státní návladní, žil jsem poklidně jako všichni ostatní, a najednou si pro mě přijdou a shánějí Hoffmanna. Já vůbec nevím, co se ode mě chce?“

Otázka po osobní odpovědnosti a možnosti odporovat totalitním mašinériím se od éry Norimberka klade znovu a znovu, nacházet na ni odpověď není snadné, ale jeden závěr bychom snad udělat mohli – pozor na plnění rozkazů!

Může se to stát kdykoli znovu

V polovině 60. let se ve studiu Československého rozhlasu na toto téma odehrála zajímavá debata historiků a spisovatelů, které se účastnili mimo jiné Ivan Klíma a Dušan Hamšík.

Oba dospěli k jednoznačnému závěru – otázka viny a odpovědnosti takzvaného malého či obyčejného člověka není jen otázkou německou, ale celosvětovou.

Norimberský proces - celkový pohled do soudní síně

A oba poměrně jednoznačně dali najevo, že ochota bezmyšlenkovitě fungovat, s ochotou podřizovat se, je vlastní i nemalé části občanů Československa. To, že jde o zřejmou zkušenost 50. let u nás, dodat sice nemohli, ale vlastně ani nemuseli. Závěr? Válečné zločiny se mohou kdykoli opakovat.

Budoucnost jim dala za pravdu – ačkoli byl Norimberský proces prvním svého druhu, snaha postihovat válečné zločiny proti lidskosti a mezinárodnímu právu se odrazila v ustavení několika mezinárodních tribunálů, například pro bývalou Jugoslávii nebo Mezinárodního soudního dvora v Haagu.

Jejich agenda i rozsudky bývají v mnoha zemích – paradoxně včetně USA, které se kdysi nejvíc zasazovaly u ustavení tribunálu v Norimberku – vnímány kontroverzně, ale přesto jejich existence představuje jisté varování diktátorským režimům a jejich politickým protagonistům – ne vždy vaše činy musejí zůstat bez trestu.

Celý pořad Jana Sedmidubského si poslechněte v audiozáznamu.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související