Do Československa se díla zakázaných autorů pašovala. Estébáci se tak snažili infiltrovat a škodit, říká badatel

Krátké období, kdy neexistovala cenzura a knihy a časopisy svobodně vycházely, bylo v období pražského jara. Po okupaci Československa v srpnu 1968 se situace zásadně změnila.

„Zavedená byla tuhá cenzura. Federální Úřad pro tisk pro informace zakazovalo desítky až stovky autorů, zrušeny byly literární časopisy a rozsah toho, co šlo publikovat, se výrazně snížil,“ říká badatel.

Na Západě vznikala nová nakladatelství, jako například Škvoreckého v Torontě, také v okruhu Jiřího Pelikána a jeho Listů, v Mnichově to byl Arkýř a byli jich víc. Všichni se snažili dostat do země za železnou oponou co nejvíc titulů.

Dodávka s kapsami

Milan Horáček, velká postava politického dění v Německu a emigrant hned počátkem 70. let, se zas zapojil do dovozu knih.

Čtěte také

Je lustrační zákon vyčpělý, nebo jsou bývalí estébáci stále vydíratelní Moskvou?

„Na základě finanční dotace od Jiřího Pelikána zakoupil dodávku. Měl v ní na míru vyrobené různé kapsy, které sloužily k ukrytí literatury. A tak byly knihy převáženy do Československa.“ To ale nakonec estébáci objevili, svůj podíl na tom měl agent StB a bývalý sociální demokrat Jaroslav Peřina.

Jedna z cest dovozu literatury vedla přes Vídeň, kde žil Ivo Šafář. „Vídeňský spolupracovník rádia Svobodná Evropa tam vedl sklad, který platil Pavel Tigrid. Přesně v něm byly uskladňovány knihy a časopisy určené pro Československo. Kurýři se tam zastavovali přes noc. Tím ale měla Státní bezpečnost nejen čas k prohlížení. Bohužel totiž měli od skladu klíče a navíc tam měli i prostorový odposlech,“ konstatuje badatel.

Čtěte také

Leden 1977: My ty chartisty vyvezeme zadarmo!

Zajímavý byl ale postup jejich práce – tyto cesty nechávala StB stále funkční, vyřadili vždy větší část zásilky, a to proto, aby se jich dovezlo k nám co nejmíň, ale zároveň chtěli cestu ponechat funkční. Pokud by kanál zlikvidovali, určitě by se našly jiné cesty, takže v rámci ušetření své práce nechali něco málo vždy proklouznout.

Podobný způsob přepravy fungoval i přes Mnichov, kde s Pavlem Tigridem spolupracoval exulant a novinář Milan „Plukovník“ Kubes. Estébáci na tento kanál nasadili agenta s krycím jménem „Volha“, v civilu Oldřich Kupec.

„Napáchal značné škody, protože tam působil dlouho, dokonce několik let,“ dodává badatel Schovánek.

Muraško

Dalším agentem StB byl Pavel Muraško – a neštítil se téměř ničeho. Doporučení dostal jako bývalý vězeň od spoluvězně Petra Uhla, tím dostal i potřebnou dávku důvěryhodnosti.

Čtěte také

Vnitro po listopadu 1989? Estébáci byli naštvaní, že je porazil zrovna ten buržoazní synek Havel, odpovídá historik Žáček

Muraško se pak podílel na akci StB nazvané Delta. V dubnu 1981 byl na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti zastaven kamion, ve kterém našli zásilku a zabavili ji. Pak přišlo zatýkání a do vazby se tehdy dostala například i organizátorky Jiřina Šiklová. Po několikaměsíční vazbě byli ale všichni propuštěni – velkou roli v tom sehrál tlak západních zemí a také nabídka, kterou československá vláda obdržela. Byla z kategorie těch, které se neodmítají.

Na otázku pořadu, jestli se na dovozu exilové literatury do Československa podíleli také agenti Státní bezpečnosti, badatel Radek Schovánek odpovídá: „Podíleli se takovým způsobem, kterým se snažili maximálně distribuci snížit, případně ji úplně zabránit. Pro každý totalitní režim je nebezpečné všechno, co je svobodné a co nemohou kontrolovat.“ 

Víc se dozvíte v pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.