Brněnský odsun Němců jako temná skvrna našich dějin? Kolektivní vina je vždycky špatně, říká historik

Když vyšel román spisovatelky Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch situovaný do Brna, začalo se právě toto tabu otevírat ve veřejném prostoru. Vedlo až k deklaraci brněnského zastupitelstv, která obsahuje prvky smíření, omluvy i lítosti.

A také ke každoroční pouti smíření a pochodu po stopách lidí, kteří často za nelidských podmínek umírali. Princip uplatněné kolektivní viny je rizikovým faktorem, který nemilosrdně smete viníky i oběti.

Situace v Brně

„Brno bylo městem s obrovskou německou menšinou. Byly zde napjaté vztahy od konce 19. století a poválečná situace měla tento problém rozlousknout,“ říká host pořadu historik Michal Konečný a vysvětluje:

Čtěte také

Odsun Němců už dnes hodnotíme jinak než po válce. Historická paměť se proměňuje, uvádí historik

„Po válce probíhal něco jako politický boj o další identitu Československa a vzhledem k tomu, že celá atmosféra byla namířená proti Němcům a němectví, nacismu obecně, tak se politici předháněli v tom, kdo ten problém vyřeší.“

Už 26. dubna 1945 byla většina města osvobozená a zasedl Národní zemský výbor města Brna, kde podle Konečného převzali iniciativu komunisté:

„Předseda Vladimír Matula a zejména pak Otta Šling – velice známá osobnost 50. let a posléze i oběť – tlačili na zbytek zastupitelstva v rámci nesmlouvavého postoje proti německé menšině.“

Rabování a internační tábory

Svou roli sehrál také prezident Edvard Beneš, který při brněnské návštěvě 12. Května 1945 ve svém projevu řekl: „Můj program je – já to netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“ Přestože tehdejší vláda varovala proti lynčům a násilnostem, tak se zároveň proti prezidentovi nechtěla postavit.  

Čtěte také

Revoluční gardy měly obnovit bezpečnost. Místo toho rabovaly a vraždily, připomíná badatel Padevět

V Brně to pak šlo ráz na ráz: bylo zřízeno 13 internačních táborů pro Němce starší 12 let – celkem se to týkalo až 20 tisíc lidí. To, co se tam dělo, bylo podle historika Konečného častokrát proti srsti i samotným Čechům.

Do událostí zasáhly takzvané Revoluční gardy, někdy se jim říkalo „rabovací“, a dělníci z místní Zbrojovky. Cílem se stal německý majetek, byty, domy a vily, které byly neprodleně zabírány a obsazeny, leckdy i rozkradeny. 

Bez jídla a bez vody

Poté, co Zemský národní výbor 29. května zveřejnil výnos týkající se odsunu německé menšiny, vydala se z města na cestu dlouhá, několikakilometrová kolona směrem na Rajhrad. Původní úvahy o překročení rakouské hranice, kam měli být Němci odsunuti, vzal rychle za své.

Čtěte také

Odsun očima dětí. Příběhy českých Němců, kteří museli opustit svou vlast

„Ti lidé nespali, byli bez jídla, bez vody, bez zastávky na odpočinek a většinou to byli staří lidé. Došli jen do nedalekého Rajhradu, kde museli někde přenocovat. Další den pak pohod došel do Pohořelic vzdálených zhruba 25 kilometrů od Brna,“ konstatuje historik a dodává:

„Ukázala se současně živelnost a absurdnost celého pochodu: mezi účastníky totiž byli také němečtí antifašisté, německy mluvící Židé přeživší holocaust a také lidé ze smíšených manželství. Ti pak byli vráceni nazpět do Brna. V Pohořelicích tak zůstalo asi 10 tisíc lidí. To, co mělo být triumfem češství, se ukázalo jako naprosto zpackaná operace, což si uvědomoval i tehdejší ministr vnitra komunista Nosek.“

Dne 1. června se pak zbývající část pochodu vydala směrem na Mikulov a posléze na území Dolních Rakous, které byly okupovaným územím sovětské zóny, a tak se z toho stal mezinárodní a diplomatický problém. 

Na otázku pořadu, zda brněnské vyhnání Němců není temnou skvrnou našich dějin, pak host pořadu historik Michal Konečný odpovídá:

„Je. Z našeho lidskoprávního hlediska, z pohledu lidí žijících v demokratickém státě je něco takového naprosto nepřípustné. Ale tehdy lidé uvažovali zcela jinak: problém bobtnající od 19. století byl vyřešen, přestože zcela brutálně. Jakákoliv kolektivní vina je vždycky špatně a my si musíme uvědomovat, kde je hranice mezi dobrem a zlem.“