Jak se Češi postavili na stranu lidskosti proti Himmlerovi. Pomáhali transportu vězňů z Litoměřic

Nastal nepředstavitelný chaos a násilí nabíralo na obrátkách. Poslušní dozorci a velitelé chtěli stůj co stůj Himmlerův rozkaz splnit. Rozkaz k evakuaci a transportu byl vydán v polovině dubna 1945 i z obav před postupující Rudou armádou. Na cestě zůstávali první mrtví.

Jeden z transportů vyjel z Litoměřic. Vězni byli nahnáni do železničních vozů a vlak mířil k Lovosicím.

„Litoměřice nebyly na území protektorátu, nacházely se v říšské župě Sudety a právě tam byl největší pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg. Na konci války se litoměřický tábor stal centrem, kam směřovaly další transporty z jiných koncentráků, a tak bylo rozhodnuto o jeho evakuaci,“ přibližuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historička Pavla Plachá. 

Kam vlak mířil, nevíme. Možná to byl další koncentrační tábor v Mauthausenu. Cesta však vedla do zmíněných Lovosic.

„Tady byly připojeny další vagony s vězni ze Saska. V celkem 44 vagonech bylo kolem čtyř tisíc vězňů všech národností a různých kategorií,“ konstatuje historička.

Čtěte také

Praha se dokázala „svých Němců“ zbavit sama. Sověti přijeli už do osvobozeného města, říká historik

V Lovosicích byl vlak na několik dnů odstaven, hlídky SS postříleli několik desítek vězňů snažících se o útěk. Lidé ve vagonech neměli žádné jídlo ani pití. Exhumace v roce 1946 objevily takřka 80 mrtvol.

Směrem na Prahu vyjel vlak 28. dubna. Při cestě Roudnicí nad Labem házeli lidé z železničního mostu lidem ve vagonech své svačiny, a když vlak následujícího dne přijel do Kralup nad Vltavou, čekalo na něj už kolem stovky lidí s jídlem a pitím.

Přestože stráž odmítala tuto pomoc, nakonec mohl z každého vagonu jeden vězeň vystoupit a převzít stravu. Ti, kteří se pokoušeli uprchnout, byli bez milosti zastřeleni. 

Pomocná akce v Roztokách

Téhož dne večer obrovský vlak dorazil do Roztok. „Z vlaku vylézali zubožení lidé v trestaneckých šatech, někteří šplhali po traverzách a bylo slyšet střelbu z pušek esesmanů,“ popsal tamní přednosta železniční stanice Jan Najdr. 

Čtěte také

Vypravěčka příběhů Dita Skálová. Kdo neprožil koncentrák, nepochopí

Poté, co viděl týrání bezbranných lidí, rozhodl se podle historičky Plaché, že musí něco udělat. Poslal pro lékaře a snažil se zajistit místo a lékařskou péči. Dostal se do pře s nacisty, ale uspěl.  

„Nad ránem 30. dubna 1945 se v Roztokách rozjela obrovská pomocná akce a zachránila tak stovky lidských životů. Zorganizovaná pomoc zahrnovala vývařovnu s polévkou, část nejvíce nemocných vězňů se dostala z vlaku do provizorní nemocnice zřízené z roztockého bývalého chudobince a místní lidé, včetně četníka, pomáhali k útěkům,“ přibližuje Plachá.

Tisícovka zachráněných

Transport se na další cestu vydal 30. dubna odpoledne. „Železničáři avizovali na další stanici, že vlak přijede. V Praze v Bubnech byli další občané, kteří chtěli vězňům pomoci. Část stráže byla demoralizovaná a transport opustila, někteří zůstali a přivolaná nacistická správa zasáhla zhruba po hodině. Přesto se v Praze útěkem zachránila asi tisícovka lidí,“ vypráví historička.  

Čtěte také

Češi udávali, ale ne víc než jiní. Nacisté hledali za války kolaboranty mezi dělníky, míní Padevět

Nad ránem 1. května vlak dorazil do Olbramovic. „To byla hranice výcvikového prostoru SS, což osud transportu velmi ovlivnilo. Nacisté pod velením Friedricha Grauna začali střílet do vězňů, kteří si chtěli sehnat něco k snědku. Zabito bylo 27 lidí,“ říká Plachá.

Trasa pokračovala na jih do Plané nad Lužnicí a Velešína. Zde byl transport za pomoci vlasovců 8. května 1945 osvobozen a opět se zapojovali místní. Například majitel velešínské továrny poskytnul její část jako lazaret, v závodní jídelně se připravovala strava a vězni byli také odváženi do nemocnic v okolí.

Nepostavili se tak Češi příkazu Heinricha Himmlera? 

„Postavili, byť spíše obrazně, protože samozřejmě nacistické rozkazy neznali. Postavili se na stranu lidskosti a v tom spočívá právě síla tohoto příběhu. Ačkoliv se to odehrávalo na samém konci války, pořád to bylo velmi nebezpečné a pomoc vězňům byla velké riziko. Známe ještě několik takových případů, ale příběh tohoto transportu je výjimečným svou organizovaností a masivností pomoci,“ dodává historička Pavla Plachá.