Historik: Kolaborovala církev za normalizace? Jen menšina, většina zůstala pasivní a část byla proti režimu

Pár týdnů po komunistickém převratu v únoru 1948 Klement Gottwald prohlásil: „Pryč od Říma a směrem k národní církvi. Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu.“

Historik Jaroslav Šebek tento výrok v pořadu Jak to bylo doopravdy analyzuje: „Dá se říci, že to platilo i v období po srpnu 1968. Snažili se dostat církev do područí režimu a také se v církvi měli najít ti, kteří budou sloužit komunistům a ne církvi.“

„Katolická církev, hlavně její světonázor byl jasnou protiváhou marxistickému světovému názoru, materialistickému vnímání světa. Byla terčem perzekuce i v období nacistické okupace, ale po roce 1948 nastalo vůči církvi likvidační tažení,“ připomíná Šebek.

Výčet jednotlivých akcí zahrnuje zbavení hierarchického vedení včetně kontaktů na nejvyšší místa ve Vatikánu. Biskupové byli buď zatčeni, nebo v internaci. Majetek církve byl zestátněn, byly zrušeny řeholní řády a řada lidí končila ve věznicích.

Čtěte také

Nástup Husákovy normalizace začal hned koncem 60. let

Každý kněz musel mít povolení od komunistického státu ke své pastorační činnosti. Celou normalizaci tak provázela jména těch, kteří nemohli kněžské povolání vykonávat. Patřili mezi ně například Václav Malý, Josef Zvěřina, Josef Kordík a další.

Vskutku ďábelským aktem pak bylo ze strany komunistů zakládání spolků duchovních, které měly sloužit komunistům. Nejprve pod názvem Mírové hnutí katolického duchovenstva. A pak roku 1971, v nastupující tvrdé normalizaci, pod názvem Pacem in terris.

Vatikán měl klíčovou roli v hodnocení členství v této organizaci, jak vysvětluje Šebek:

„V 70. letech se ještě Vatikán snažil hledat konsenzus a kompromis s komunistickými státy. Po nástupu papeže Jana Pavla II., který měl zkušenosti přímo z komunistického Polska, začíná být vatikánský postoj vůči komunistickým zemím daleko tvrdší a především požaduje dodržování lidských a občanských práv.“

Petice za náboženskou svobodu

Objevuje se tak pro duchovní závazný dokument, který jim přímo zakazuje účast a činnost v takových sdruženích. Ne všichni v tehdejším Československu ale poslechli. Do Pacem in terris se zapojila zhruba třetina všech duchovních. Vysvětlení mohou být různá.

Čtěte také

Kardinál Tomášek? U něj platilo doslova, že se hrdinou člověk nerodí, ale stává, uvažuje historik Šebek

„Někteří se domnívali, že když do Pacem in terris vstoupí, tak se jim podaří prosadit něco dobrého pro farnost a věřící,“ míní historik.

Je ovšem třeba dodat, že to byla ona pomyslná smlouva s ďáblem. Komunistický režim pak po nich chtěl, aby se veřejně angažovali a také aby se stali spolupracovníky Státní bezpečnosti.

Na druhé straně je třeba připomenout výjimečnou osobnost tehdejšího pražského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška, který se podle Šebka „stal postupně výraznou osobností a na konci 80. let byl jednoznačnou ikonou“.

Druhá polovina 80. let pak přinesla obnovování náboženských aktivit, přibývaly poutě a Augustin Navrátil vystoupil s peticí za náboženskou svobodu. „Podařila se tehdy skvělá symbióza mezi občanským odporem vůči režimu a tím církevním, a že to byla skutečně hvězdná hodina,“ vyzdvihuje historik.

Kolaborovala církev za normalizace s komunisty? „Jen malá část. Velká část zůstala pasivní. Důležitou roli hrála podzemní církev zahnaná do pomyslných katakomb a ta se proti komunistickému režimu postavila jednoznačně,“ shrnuje historik Jaroslav Šebek, host pořadu Jak to bylo doopravdy.

Poslechněte si celý pořad.