„V roce 1989 jsem si ještě vydělávala mytím nádobí…“ Vzpomínky soudkyně Elišky Wagnerové

Před pár dny, 18. ledna, zemřela ve věku 76 let významná česká právnička Eliška Wagnerová. Její profesní dráha po listopadu 1989 je všeobecně známá: byla asistentkou ústavního soudce Zdeňka Kesslera (od roku 1993), soudkyní a poté předsedkyní Nejvyššího soudu (1998–2002), místopředsedkyní Ústavního soudu (2002–2012) a šest let také nestranickou senátorkou. Co se ale ví o jejích dřívějších osudech?

Novinář a právník Tomáš Němeček v nekrologu pro Seznam Zprávy napsal, že Wagnerová byla „možná posledním z velkých zdejších soudců, kteří se opravdu důkladně ‚umazali životem‘ mimo justici“. 

Eliška Wagnerová s českým prozaikem a disidentem Josefem Škvoreckým

Narodila se 7. září 1948 v Kladně jako Eliška Bušová. Zásadní vliv na ni měla babička z otcovy strany, povoláním učitelka, a strýc Vojslav Buša, právník, který po válce vstoupil do sociální demokracie. V roce 1948 se odmítl podílet na sloučení s KSČ, později byl zatčen a v roce 1955 odsouzen ve vykonstruovaném procesu ke třem letům vězení za účast v údajném spolčení za účelem velezrady.

„Byl vězněn v Jáchymově a my jsme ho jeli navštívit – otec, děda, já a strýcova manželka. Na návštěvu ovšem směli jen táta a teta, já jsem s dědou stála před věznicí. A jako dítě jsem vůbec nedokázala pochopit, že mě někdo nechce pustit za oblíbeným strýcem,“ vzpomínala Eliška Wagnerová.

Eliška Wagnerová s manželem a Karlem Krylem

„Na atmosféru v rodině si moc nepamatuju. Myslím, že se přede mnou snažili všechno utajit. Mnohem později mi otec řekl, že museli babičku tehdy hlídat, protože se pokusila oběsit na půdě. Vyčítala si, že právě ona kdysi strýce nasměrovala do sociální demokracie.“

Vojslav Buša se z vězení vrátil brzy, po roce byl propuštěn na amnestii. Dlouho ale nesměl působit jako právník a rodinu jeho perzekuce velmi poznamenala.

Písnička a zátah

Eliška Bušová chtěla po základní škole studovat chemii. Ačkoli se dobře učila, nebyla připuštěna ke zkouškám, s nechutí nastoupila na hutní průmyslovku a po maturitě (1967) začala v kladenských hutích pracovat.

V Kladně zažila sovětskou okupaci v srpnu 1968. O necelý rok později se vracela spolu s kamarády z koncertu swingové kapely – v té době se stal generálním tajemníkem takzvané normalizační KSČ Gustáv Husák.

Zleva Václav Havel, Otakar Motejl, Eliška Wagnerová a Pavel Rychetský

„A nás nenapadlo nic lepšího než začít zpívat na melodii Johna Browna, že až bude Gustav Husák viset na větvi, bude v české zemi klid... Načež se z postranní ulice vyřítilo policejní auto, vyskákali z něj policajti a ty, kteří šli v prvních řadách, protože nás šlo opravdu hodně, tak ty posbírali a odvezli je na kladenskou policejní stanici.“

Elišku Wagnerovou (Bušovou) sebrali příslušníci SNB až poté, co se vydala s kamarádem k policejní stanci:

„Šli jsme ty zadržené hledat, chtěli jsme zjistit, co se s nimi děje… A to se nám tedy nevyplatilo, protože nás sebrali taky. K nám už nebyli fyzicky drsní, ale k těm prvním zatčeným ano, ty opravdu zbili, ošklivě zbili… A samozřejmě si vyslechli leccos: Vy si myslíte, že když jste studovaní, že se budete takhle chovat? Tak to ne, my vám ukážeme.“

Advokátkou na Kladně

Zatčení skončilo do ztracena a v tomtéž roce 1969 se Eliška Wagnerová dostala na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. To ještě doznívaly uvolněné poměry z předokupačních časů. Snažila se na sebe neupozorňovat, nevstoupila do svazu mládeže, vdala se za právníka Viktora Kotrbu a začala se stýkat s jeho přáteli. V roce 1974 studium úspěšně ukončila a zamířila do advokacie.

Nejdřív dostala místo koncipientky v Lounech, pak v kladenské právní poradně. Vzpomíná, že práce pro ni byla často frustrující kvůli poměrům v komunistické justici: neměla sice žádný vysloveně politický případ, ale když se jako obhájkyně snažila zastupovat klienta a jeho zájmy, nahlíželi na ni soudci a prokurátoři jako na „komplice obviněného“.

Eliška Wagnerová se Sandrou Day O'Connor, první ženou, která se stala soudkyní Nejvyššího soudu Spojených států amerických, kterou byla od roku 1981 až do svého odchodu do důchodu v roce 2006

V jiných kauzách prý bylo zjevné, že soud se neřídí právem, ale spíš politickými ohledy.

„Měla jsem třeba klienta, který se chtěl rozvést. S manželkou žili už několik let odděleně, byl to jasný případ. A on mi řekl, že jeho paní rozvod nechce, že je nějakou komunistickou činovnicí na okrese, takže má vliv. Myslela jsem si, že je to nesmysl a že to proběhne jednoduše, ale samozřejmě jsem neuspěla, to manželství nerozvedli. Vliv komunistické strany byl nepochybný. A tam, kde o to komunistům šlo, samozřejmě rozsudky diktovali,“ popsala Wagnerová.

Stopem do uprchlického tábora

Po pár letech se Eliška Wagnerová (tehdy Kotrbová) rozhodla, že v komunistickém Československu už žít nechce. Přispělo k tomu i nevydařené manželství.

Eliška Wagnerová s manželem, novinářem Arnoštem Wagnerem

V roce 1982 se jí povedlo vycestovat se zájezdem do Španělska, po dvou dnech si vzala kufr a odjela stopem do západního Německa.

„Místy to byl horor, protože mi většinou stavěli jen řidiči tiráků, někteří se mě snažili přesvědčit k nějakým hrátkám, což jsem úspěšně odmítala, ale jeden mě z pomsty na dálnici vysadil,“ vzpomínala a pokračovala:

Ta cesta byla dost riskantní, protože jsem neměla francouzské vízum, takže jsem do Německa přejela přes Francii ilegálně, ale podařilo se… Dojela jsem do Mnichova, tam mi pomohli přátelé… Dostala jsem se do uprchlického tábora, kde to bylo docela dobré, asi po sedmi měsících jsem získala azyl a začala se v Goethe-Institutu učit německy.“

V Mnichově se Eliška Wagnerová pohybovala v prostředí československého exilu. Začala spolupracovat s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa, pracovala pro časopis Národní politika a poskytovala také právní rady.

Eliška Wagnerová s Madeleine Albrightovou, bývalou ministryní zahraničních věcí USA

Měla však před sebou ještě další stěhování, tentokrát do Kanady, kde si vzala novináře Arnošta Wagnera (1938–2022), s nímž prožila zbytek života.

Seznámili se pozoruhodným způsobem: „V časopise Západ jsem narazila na takový ‚antiinzerát‘, něco ve smyslu: Starý ošklivý nemajetný mrzout hledá zajištěnou ženu, zn. mohla by mít ráda psa... Tak jsem si říkala, kdo si může myslet, že se mu na tohleto nějaká ženská přihlásí?! Byly u toho iniciály A. W. a adresa, tak jsem si zjistila, že je to Arnošt Wagner. A to už jsem si vybavila, že je novinář, že znám jeho texty a že dělá zajímavé rozhovory…“

Eliška odjela za Arnoštem Wagnerem do Kanady v roce 1989. V době, kdy se v Československu hroutil komunismus, se snažila naučit práci zubní laborantky. Moc jí to prý nešlo. Také myla nádobí a obsluhovala v hospodě, protože Wagnerovi spolu byli šťastní, ale nebyli bohatí.

Do jejího nástupu na Ústavní soud zbývaly ještě čtyři roky. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

Eliška Wagnerová v roce 2019
autor: Adam Drda
Spustit audio