V různosti je síla. Napínavé čtení o spolupráci dvou exilových nakladatelství od historika Přibáně

Komunikace mezi Kolínem nad Rýnem a Torontem – tedy mezi Adolfem Müllerem, potažmo Bedřichem Utitzem, a manželi Zdenou a Josefem Škvoreckými – nebyla vždy jednoduchá.

Se stejným úmyslem tu v roce 1971 začaly pracovat dvě entity. Škvorečtí byli vrcholní praktici s literárním rozhledem a kontakty v Československu i ve světě, s víceméně zřetelným a ujasněným vydavatelským i byznysovým plánem.

Čtěte také

Ta, která nezahořkla a obětovala se. Zdena Salivarová se vzdala svých knih a zachránila české autory

Na druhé straně stáli novinář a politolog se zřetelně komunistickou minulostí a levicovým zaměřením, z podstaty věci s jinou životní zkušeností a politickými názory.

Ke karambolu došlo hned na začátku, když se vlivem Pavla Tigrida oba vydavatelské „domky“ začaly pokoušet o fúzi, nebo alespoň blízkou spolupráci.

Dopisy kolínského tandemu do Toronta a navíc iniciativní přiložení obálky připravované první společné knihy obou nakladatelství – Škvoreckého Tankového praporu – Josefa i Zdenu jemně řečeno přivedly do rozpaků.

Chtěli zkusit vydávat knihy sami, navíc Škvorecký rozhodně vydání své „vojenské frašky“ dvojici Müller-Utitz nikdy nenabízel.

Podle Škvoreckých se už od začátku v korespondenci především s Adolfem Müllerem projevovala poněkud nešťastná snaha o jakousi „vedoucí úlohu kolínské dvojice“ v hypotetickém společném podniku.

„Lidi chtějí přežít, přežít, přežít“

Kniha Michala Přibáně není rozhodně jen podrobnou historickou studií vzájemných třenic.

Neméně obtížná byla komunikace s domovem. Vydáváním knih, které byly doma zakázané, se jejich autoři tak či onak vystavovali nebezpečí represe. Stačí ocitovat z dopisu Jana Zábrany Josefu Škvoreckému ohledně nabídky pro spisovatele uvězněné v normalizačním Československu, zda by nechtěli vydávat knihy na Západě.

Čtěte také

Tankový prapor i Zbabělci museli nejdřív projít cenzurou. Škvorecký bojoval o řádky i celé kapitoly

„Tvůj vzkaz jsem lidem tlumočil, ale jen těm, s kterými se stýkám nebo s nimiž se stýká někdo z mých známých. Bohouš [Hrabal] nejevil zájem, ale možná, že to jen předstíral, já nevím,“ psal Zábrana a pokračoval:

„Pokusím se ještě přeptat, zda by někdo něco neměl, ale jak říkám, lidé jsou nedůvěřiví a hlavně: každý sedí doma, neexistují kavárny, kluby, nakladatelství, kde se lidé dřív sešli.“

„Nevolají si, protože se obávají (mnozí oprávněně), že mají brouka na telefonu. Jestliže je situace taková, že být spatřen na Národní třídě v doprovodu někoho ze ‚zavržených‘ znamená okamžitý telefonát, po němž se jméno toho dosud nezavrženého ihned taky stěhuje na černou listinu, nediv se... Lidé chtějí přežít, přežít, přežít, to je jediné slovo, které se pořád opakuje ve všech rozhovorech se všemi,“ popisoval Zábrana.

Vydáte to vy, nebo my?

Kniha je napínavým čtením i co do zdánlivě odtažitých technikálií vydavatelské praxe 70. a 80. let. Počínaje spory o autorská práva – Adolf Müller čas od času zabředal v této oblasti do poněkud naivních představ, a tak se některé kolínské publikace pohybovaly na hraně pirátských vydání. A konče technologickým vývojem vydávání knih v průběhu 70. a 80. let.

Často vázla koordinace mezi oběma nakladatelstvími, tedy kdo kdy co vydá. Netýkalo se to jen Indexu a Sixty-Eight Publishers, v 80. letech dokonce došlo k trojitému karambolu při vydávání Bohumila Hrabala, ve kterém ještě sehrálo roli londýnské nakladatelství Rozmluvy Alexandra Tomského.

Čtěte také

„Když nemůžu psát, tak nežiju.“ Josef Škvorecký si zvolil život v Kanadě, svět otevřel mnoha autorům

Nemenším problémem byly občasné komunikační šumy a „ztráty v překladu“ při styku s autory v Československu, někdy dokonce s autory skrývajícími svou pravou identitu.

Za těchto okolností se dopisy a telefonáty často nesly spíš v duchu špionážních historek než rutinní komunikace autora a nakladatele.

Nesmíme také zapomenout na dvě důležité osoby, které hrály klíčovou roli při předávání zpráv mezi exilem a domovem: byli to historik Vilém Prečan a socioložka a disidentka Jiřina Šiklová.

Život dvou malých nakladatelství, tak či onak celých 18 let bojujících o přežití, vykresluje Michal Přibáň s nebývalou plasticitou. Je to napínavé čtení umožňující nahlédnout až intimním způsobem do radostí i starostí velmi specifického podnikání, přičemž nelze upřednostnit jednu „firmu“ před druhou.

Ne vždy zvučná spisovatelská jména vycházela pouze v Torontu – do Kolína se časem „přestěhovali“ třeba Ludvík Vaculík nebo Pavel Kohout. V Indexu také poněkud překvapivě vyšly hned dva dosud doma nevydané romány Edvarda Valenty, nejprve autobiografické vyprávění Žil jsem s miliardářem a román z pozůstalosti Žít ještě jednou.

Jak se dočteme v Přibáňově knize, v případě vyprávění o Janu Antonínu Baťovi dal Josef Škvorecký pragmaticky přednost Müllerovi prostě proto, že nechtěl poškodit vztahy s rodinou Baťových.

Dvojí výhra pro českou literaturu

Ale ještě na jeden zásadní rozdíl v nakladatelské politice obou entit je třeba upozornit: zatímco Zdena a Josef Škvorečtí byli sami literáty, Adolf Müller byl přes všechnu vášeň pro literaturu spíš politologem, a tedy politologicky myslícím editorem.

Na produkci Indexu to bylo znát. Byl ochoten jít do rizika a vydávat odbornější publikace domácích a někdy dokonce zakázaných sovětských autorů a jejich nižší výnos potřeboval dotovat tu a tam nějakým bestsellerem.

Čtěte také

Novinář, voják a nakladatel Bedřich Utitz

V Torontu zase měla o něco otevřenější dveře málo výdělečná poezie. Obě nakladatelství rovnou měrou pečovala o literární debutanty, torontští si třeba takto našli Jana Nováka, kolínští Jana Pelce. 

Budeme-li parafrázovat dopis Milana Kundery z první poloviny 80. let do Toronta: exilová literární aktivita představovala v normalizační temnotě jakousi „umělou ledvinu“, na kterou byla připojena hodnotná česká a slovenská literatura. Jinak by stěží Husákovo normalizační běsnění přežila.