Volby a parlament v 60. letech: Ideologie, švejkovina a pět minut slávy poslance Pružince

Média s vděkem hltají názory voličů a jejich priority a přání. Nevěřili byste, ale toto všechno se odehrávalo dokonce i ve volbách roku 1964. Celé to z pochopitelných důvodů bylo pimprlové divadlo. Hra na demokracii a oslava vynuceného konsensu.

K čemu parlament?

Volby v roce 1964 měly svůj nenápadný půvab, řečeno s klasikem. Abychom pochopili jejich atmosféru, musíme se vrátit trochu zpět. V červenci 1960 přijalo Národní shromáždění novou ústavu. Je to dodnes zábavné čtení v tom, jak si neláme hlavu s evidentními rozpory položenými v základním zákoně státu.

Čtěte také

V roce 1967 začala lidické děti hledat i StB, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli ale nikoho, popisuje historik

Ústavní zákon č. 100/1960 začíná velkolepou proklamací: „Socialismus v naší zemi zvítězil.“ A ústava také v tomto smyslu překřtila republiku na „socialistickou“. Pravomoci parlamentu (tehdy Národního shromáždění) vypadaly na papíře pěkně: Národní shromáždění je nejvyšším orgánem státní moci Československé socialistické republiky. Ovšem v jiném článku ústavy se jasně psalo: Vedoucí silou ve společnosti je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa.

Jak z toho ven? K čemu vlastně potřebovala KSČ parlament? Jistě – jako klasickou převodovou páku. Ale proč se potom každé čtyři roky obtěžovat s volbami?

…když o všem stejně rozhoduje strana?

Odpověď je relativně jednoduchá – každý totalitní režim, pokud nefunguje vyloženě na bázi vlády hrdlořezů, jak to vidíme v rozvrácených státech a teroristy ovládaných státech, si čas od času dopřeje ten luxus stavět na odiv svou „demokratičnost“.

Čtěte také

Chlebíčková aféra byla opravdu akcí odboje s podílem předsedy protektorátní vlády, myslí si historik Groman

Československý parlament samozřejmě po únoru 1948 ztratil své opodstatnění jako zastupitelský orgán, do kterého lidé volí své zástupce a kterému vláda skládá účty. Ale formálně některé pravomoci parlamentu zůstaly, mimo jiné volba prezidenta a schvalování státního rozpočtu.

Jak se především po roce 1963 začaly poměry nejprve v homeopatických dávkách a potom čím dál rychleji liberalizovat, snažil se i nový předseda parlamentu Bohuslav Laštovička přece jen – a bylo to v zásadě na přímý popud Novotného i nejvyšších stranických pater – parlament lehce rozhýbat a přimět toto těleso k větší aktivitě. Totéž se mělo týkat takzvaných Národních výborů či chcete-li převodových pák na úrovni místní a krajské samosprávy.

Když se něco nepovede, nejedeme v tom sami

Jednou z hlavních příčin postupné liberalizace 60. let se stala špatná hospodářská situace, ve které se Československo ocitlo na přelomu 50. a 60. let. Třetí pětiletka v zásadě zkrachovala a byla 12. sjezdem KSČ v roce 1962 uložena k ledu, vzhledem k naprosto nerealisticky nastavenému plánu hospodářského vývoje i nově plánovaných výrobních kapacit.

Čtěte také

Nevzdělaný byrokrat Antonín Novotný, nebo fešák Tony?

Byl to jednoznačně důsledek prvních deseti let komunistického hospodaření. Režim zničil soukromý sektor a vydrancoval úspory obyvatelstva skrz měnovou reformu v roce 1953, a pak zákonitě dojel na setrvačník do stádia, kdy už nebylo z čeho brát. Situace došla tak daleko, že sám Antonín Novotný cítil nutnost začít si chránit další politickou existenci a provedl některé kádrové změny ve vládě i předsednictvu strany.

Jak konstatuje profesor Ondřej Felcman z Univerzity Hradec Králové, odborník na československý parlamentarismus 60. let: „Obrovské investiční aktivity, které měla pětiletka realizovat, se nedařilo plnit už v jejím prvním a druhém roce.

Nové závody, které měly být postaveny, nebudou na konci pětiletky vyrábět zboží, se kterým se počítalo. A společně s konstatováním, že pětiletka je neúspěšná, se objevuje mnoho námětů, jak změnit celkovou atmosféru v zemi. Včetně toho, že je potřeba řešit rehabilitace jakožto už proslulého kostlivce ve skříni.“

Čtěte také

Krize a pop aneb Důležité písničky let 1968 a 1969

Novotný začal tedy situaci řešit aspoň kosmetickými personálními změnami, odstranil z vedení strany i z vlády řadu svých bývalých souputníků. Místo nich přicházejí lidé s poněkud lepším vzděláním (za všechny jmenuje třeba premiéra Jozefa Lenárta nebo jeho nástupce Oldřicha Černíka), než měli původní dělničtí kádři.

Profesor Felcman dodává: „Vedení strany začíná mít pocit, že pokud má nadále držet situaci pevně v rukou, bude zároveň muset připustit, že lidé budou mít možnost víc vstupovat do věcí a podílet se na veřejném rozhodování.“

Můžeme to říct ještě jinak: KSČ se snažila rozprostřít odpovědnost za své vládnutí do vícero stran – do parlamentu, do Národních výborů, a dokonce přenést odpovědnost za život v „socialistické vlasti“ i na každého jednotlivce. A tedy i voliče. To se projevilo i na formální atmosféře voleb v roce 1964.

Podporujte svého poslance aneb Urna splněných přání

Nesmíme si myslet, že byla opuštěna jednotná kandidátka. Kandidáti se vybírali „pečlivě“ na předvolebních schůzích a „numerus clausus“ pro nestranické kandidáty zůstal samozřejmě dodržen.

Čtěte také

Klub angažovaného myšlení, Lidé, život, doba, Koho chcete slyšet. Zlatá šedesátá v rozhlase

Ale je zajímavé, jak často se ve vysílání z volebního dne roku 1964 objevují floskule v tom smyslu, že volební urna je sice „urna splněných přání“, ale samo sobě jít k volbám nestačí.

Objevují se výzvy voličům, že mají být svým kandidátům i po zvolení nablízku, pomáhat jim nebo je dokonce kontrolovat. Z atmosféry rozhovorů často natáčených přímo ve volební místnosti (!) je dobře cítit jak lehce znechucenou švejkovinu, ale i touhu hlavně mladých lidí, aby se poměry v zemi konečně začaly měnit k lepšímu.

Zároveň bylo poněkud žinantní, že volební účast se dala stabilně čekat ve výši 99, 9 procenta. Na tuto skutečnost dokonce reagoval ve svém nehorázném rozhlasovém vystoupení v pořadu „Živá slova“ kandidát Vilém Nový, když komentoval neexistenci opozice v československých poměrech: No dobrá, ale co máme dělat, když u nás bankéři, statkáři a průmyslníci nejsou? Mají snad dělníci a rolníci dělat opozici sami proti sobě?!

Čtěte také

Zlatá šedesátá? Jak pro koho

Archivní materiály z posledních voleb před rokem 1968 byly cenzurou standardně proceděné. Ale existuje svěží výjimka, která se zcela vymyká oficialitám: autentický rozhovor z pořadu „Mikrofon mladých“.

Protagonistkou je mladá krasobruslařka a zároveň lékařka, tehdejší kandidátka do Národního výboru v Kolíně Jitka Hlaváčková – Šimonová. Ne že by šlo o kdovíjak podvratný materiál. Ale ten rozhovor, natočený čistě v soukromí kolínské svobodárny, s nevšedním půvabem odhaluje okolnosti a atmosféru předvolebních schůzí, poctivou snahu jí samotné změnit něco k lepšímu a zároveň sebeironii, která předem ví, že to nebude lehké.

Je to reálný obraz toho, jak jsme byli v polovině 60. let pořád ještě na půli cesty ke svobodnější společnosti.

Necháváme je šlapat a ničit v našich plodech práce

Národní shromáždění bylo tedy zvoleno, na podzim 1964 navíc potvrdilo prezidenta Novotného ve funkci, a jelo se zdánlivě dál podle zavedeného mustru.

Čtěte také

Traktoristka, sedmikráska, puťka. Jak se v Česku dekádu po dekádě měnilo zobrazování ženy

Formální schvalování rozpočtu, chabá práce ve výborech, poslanci se scházeli několikrát za rok, nepobírali za to žádný plat a prakticky jen plnili funkci fíkového listu absolutní moci KSČ.

Ale v roce 1967 došlo na půdě parlamentu k aféře, kterou nikdo nečekal. Zjevně na popud stranických konzervativců vystoupil dosud neznámý poslanec Jaroslav Pružinec jménem 21 poslanců s tvrdým útokem na dvě filmová díla československé nové vlny: Sedmikrásky a O slavnosti a hostech. A to slovníkem, který si ničím nezadal s 50. lety, včetně argumentace pohraniční stráží.

Z Věry Chytilové a Jana Němce udělal poslanec Pružinec třídní nepřátele. Kdyby bylo po jeho, šli by nejspíš před soud. Přesně v duchu slov, kterými Sedmikrásky končí: Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem.

Čtěte také

Politický vězeň „zlatých 60. let“. Spisovatel Jan Beneš a „jeho“ velký proces

Ale doba se přece jenom změnila. Pružincova interpelace byla vzata na vědomí, ministr kultury a předsednictvo Národního shromáždění věc formálně projednalo, ale vůči tvůrcům nebyla uplatněna žádná sankce, rozhodně ne toho druhu, jakou soudruh poslanec očekával. Umělecká svoboda a společenská atmosféra léta 1967 už byla jiná než na začátku 60. let.

Ke skutečné rehabilitaci parlamentní práce v Národním shromáždění dojde pak až v průběhu roku 1968. A dopadne to jako obvykle špatně. Ale o tom až příště…