V roce 1967 začala lidické děti hledat i StB, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli ale nikoho, popisuje historik

V středočeské obci Lidice žilo před válkou kolem 500 lidí – pak ale přišel 10. červen 1942. Zběsilost nacistů, kteří pátrali po těch, kteří zabili protektora Reinharda Heydricha, vyvrcholilo vypálením vesnice, zavražděním mužů. Ženy a děti byly odvezeny do tělocvičny kladenské reálky.

Nejmladšímu dítěti bylo 16 dnů, nejstarší ženě 88 let. Děti absolvovaly speciální prohlídku, podle které důstojníci SS vybírali ty, kteří se jim „hodily rasově“.  

„Do Lovosic bylo posláno 88 dětí, odtud pak do Lodže, kde žily v otřesných hygienických podmínkách. Sedm z nich bylo vybráno k ,poněmčení‘, zbytek byl 2. července poslán do tábora Chełmno (70 km od Lodže). Děti šly pravděpodobně ihned do plynové komory,“ popisuje historik Jiří Plachý.

Čtěte také

Lidické děti byly jediné konkrétní oběti jmenované v obžalobě Adolfa Eichmanna, říká historik

A dodává: „Těhotné ženy byly v tajné porodnici v pražské Dykově ulici, nově narozené děti byly předány pod smyšlenými jmény do dětského domova v Praze-Krči“.

S koncem 2. světové války začalo hledání lidických dětí, také se propojily různé týmy. Historik Plachý k tomu říká: „V prvních poválečných měsících vypadalo pátrání nadějně, v Praze bylo nalezeno několik dětí a pátrání pokračovalo i v cizině… V Německu a Rakousku bylo postupně vypátráno devět z nich, většinou už žily v rodinách. Poslední lidické dítě se vrátilo až v roce 1947, jmenoval se Václav Zelenka.“

1967: Obnovené pátrání

Oficiálně bylo státní pátrání ukončeno v roce 1948, ale snahy o nalezení nekončily. Historik Vojtěch Kyncl v knize Lidice píše: „Zprávy o nahlášených dětech z Lidic přicházely po celá 50. a 60. léta z bývalých sudetoněmeckých oblastí“.

Čtěte také

„Kde jsi, holčičko?” Deníky z Lidic připomínají, že za pomníky jsou skuteční lidé, líčí reportérka

Pátrání StB začalo na základě „informací z druhé ruky“, jejich cesty vedly do Rakouska a tehdejšího západního Německa. Po několika letech podal vyšetřující estébák František Svoboda svým nadřízeným zprávu, ve které uvádí:

„Vzhledem k tomu, že v současné době jsou lidické děti už dospělé osoby, žijí samostatně, mají své rodiny, nebylo by účelné – vzhledem k lidickým ženám, které své děti dosud postrádají –, získané poznatky o pohřešovaných šetřit do konce, nebo je uvádět veřejnosti.“

Text, ze kterého není zřejmé, jestli nechce „jen nedrásat rány“, nebo se původní informace nepotvrdily a estébáci nic nezjistili. Podle historika Plachého je ale chtěli využit v rámci mezinárodních vztahů, což by mohl potvrzovat i dokument Československé vládní komise pro stíhání válečných zločinců z roku 1967.

Čtěte také

Vaška z Lidic chtěli převychovat v německých dětských domovech, ale nakonec ho doživotně zmrzačili

Tam se píše: „Zvláštní pozornost musí být věnována prošetření zločinu na dětech a ženách z Lidic – germanizační politika – a odhalení zhotovitele odpovídajícího nacistického zákonodárství. Tyto materiály jsou pro 1) propagandistickou a publicistickou práci, 2) pro společné akce ČSSR proti neonacistickému vývoji v západním Německu a 3) k zahájení juristických opatření.“

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli bylo hledání lidických dětí na konci 60. let úspěšné, historik Plachý odpovídá:

„Nebylo… Státní bezpečnost k této specifické problematice přistupovala bez jakékoli invence a teoretické průpravy zaměstnanců. Například kapitán Svoboda, který byl pověřen vyšetřováním, byl vyučeným strojním zámečníkem a před přidělením do oddělení byl řadovým příslušníkem kontrarozvědky. Domnívám se, že prvořadým úkolem této součásti Státní bezpečnosti bylo hledat propagandistické kauzy, které by mohly být využity v tisku.“

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.