Gestapák Pannwitz ovlivnil naše dějiny i po válce. Jeho zpráva byla pro komunisty nebezpečná

V lednu roku 1943 byl Pannwitz převelen na řídící úřadovnu v Berlíně. Dalším působištěm se mu stává Paříž, kde byl vedoucím zvláštního komanda Rudá kapela, což byla speciální německá špionážní organizace.

Na konci války se nechal Francouzi dobrovolně zatknout v rakouském městečku Bludenz, ti ho ale posléze předali sovětským vyšetřovatelům.

V SSSR byl odsouzen, pobýval v různých sovětských věznicích a v roce 1955 byl předčasně propuštěn a vrátil se do rodného Německa.

Pannwitzovy zprávy

Po návratu do Německa začíná sepisovat své vzpomínky, takzvané Pannwitzovy zprávy. Byly celkem tři a poslední se stala díky českému exilovému badateli Stanislavu Bretonovi nejznámější.

Čtěte také

Heydrich? „Zlý výraz, to mi utkvělo,“ vzpomíná jeho zahradnice

Do Československa se tato zpráva – která mohla být velmi důležitou pro další bádání historiků – ale oficiálně nedostala. Řadu let si ji mohli přečíst pouze ti, ke kterým se dostala tajnou cestou přes exilového historika Viléma Prečana a kolovala jako samizdat. Oficiálně byla vydána až po pádu komunistického režimu.

Co na ní bylo pro komunisty tak „závadného“?  

Odpovědí může být jméno Ladislav Vaněk (krycí jméno Jindra, 1906-1993), předválečný středoškolský profesor a funkcionář Československé obce sokolské, organizátor sokolského odboje a posléze také vězeň gestapa. A následně spolupracovník gestapa…

Zatčen byl v souvislosti s útokem na Heydricha. Při zatčení u něho byl nalezen telegram, ve kterém žádal Londýn o odvolání atentátu na Heydricha. Posléze byl pro spojení s atentátníky odsouzen k trestu smrti. Tam někde můžeme hledat jeho pohnutky, proč naopak začal s gestapem spolupracovat.

Čtěte také

Jozef Gabčík. Hrdina, kterému selhal samopal

Člověk, který byl do svého zatčení statečným a hrdinným odbojářem, pak do konce války působil v pražském Petschkově paláci, kam jej gestapo umístilo jako kantýnského. Končí válka a za několik let se z Ladislava Jindry stává agent Státní bezpečnosti, krycím jménem Horský.

Spolupracoval se zcela klíčovým odborem Státní bezpečnosti.

„Nejlepším agentem je člověk, kterého si buď koupíte, nebo ho můžete vydírat.  A na Vaňka toho věděli z období okupace dost, aby ho mohli vydírat a byl pro Státní bezpečnost důležitým agentem,“ popisuje host pořadu, historik Vojtěch Kyncl. Vaňkova spolupráce se Státní bezpečností skončila v polovině 70. let.

Hlavní pamětník

Ironií je, že právě Vaněk se stal jedním z hlavních pamětníků.

„Události související s atentátem na Heydricha se od poloviny 60. let staly vděčným námětem pro beletristy, publicisty a v návaznosti na ně také ideologické falzifikátory historiografie. Publicistické práce vedly samozřejmě ke značné popularizace tématu. Bohužel, stalo se tak za cenu obrovského nánosu výmyslů, polopravd, spekulací, dezinterpretací a zlovolných pomluv. Kromě nedostupnosti nejvýznamnějších archivních pramenů k tomu přispěl fakt, že do mystifikací kolem příběhu skupiny Anthropoid se zapojily další dvě vlivné osoby. Jednou z nich byl Ladislav Vaněk,“ uvádí archivář Vojtěch Šustek.

Čtěte také

Černý den brněnského gestapa. Proč se mělo na brněnský atentát na nacistického pohlavára zapomenout?

Kdyby do toho vstoupila ona Pannwitzova zpráva, znamenalo by to zcela jiný pohled na onoho statečného Ladislava Vaňka. Co na tom, že bylo zcela zřejmé, že „Pannwitzova zpráva je hlavním pramenem z pohledu nacistických okupantů, který nám ukazuje, jak daleko zašel dopadený odboj ve spolupráci s gestapem,“ konstatuje Vojtěch Kyncl.

Také upozorňuje, že stále probíhalo vyšetřování nacistických zločinců v západním Německu. „Zveřejnění některých pramenů mohlo ohrozit právě toto vyšetřování i u nás. Musíme se na to podívat i z hlediska vyšetřovatelů.“    

Co dodat? Gestapák Heinz Pannwitz umírá v srpnu roku 1975 v západoněmeckém Ludwigsburgu ve věku nedožitých 64 let, Ladislav Vaněk pak v roce 1993 ve věku 87 let.

Některé otázky zůstávají bez odpovědi i v současnosti. „Samozřejmě se nám vymstilo, že síť spolupracovníků gestapa se překlopila do sítě spolupracovníků Státní bezpečnosti, a tím byli kryti. Z tohoto hlediska ovlivňovali negativně vývoj společnosti, a nebylo to jenom do roku 1989, ale fungovali i poté,“ konstatuje Vojtěch Kyncl.

Poslechněte si celé Jak to bylo doopravdy (repríza, v premiéře jste přoad mohli slyšet v roce 2018).