Víme všechno o tragédii Ležáků? Historici ano, ale je třeba informovat veřejnost, říká Vojtěch Kyncl
Malá východočeská obec Ležáky se stala 24. června 1942 obětí pomsty nacistů po útoku našich parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Postihl ji stejný osud jako Lidice. Byli zavražděni všichni muži, všechny ženy a téměř všechny děti. Po dlouhá desetiletí byly ale právě Ležáky a jejich tragický osud upozaďovány.
Právě ve východních Čechách na Pardubicku, v obcích okolo Ležáků, vznikla jedna z odbojových skupin. Jmenovala se Čenda. Sdružovala místní lomaře z okolí, bývalé vojáky a patrioty, ale také členy protektorátního četnictva. Uveďme alespoň některá jména: strážmistr Karel Kněz, nájemce lomu František Vaško, majitel mlýna Jindřich Švanda.
„Lidé se snažili získávat informace ze zahraničního rozhlasu, tajně získávali i zbraně nebo trhaviny. Na počátku roku 1942 sem přišli parašutisté z Velké Británie (skupina Silver A) a odbojová skupina Čenda jim pomáhala přežít,“ vysvětluje host pořadu, historik Vojtěch Kyncl, a dodává:
„Heydrich bezprostředně po svém nástupu vyhlásil první stanné právo, jsme v září roku 1941, a po útoku na Sovětský svaz nacisté potřebovali klidné území pro zbrojní výrobu. Taktika vůči dělníkům v protektorátu byla, že je začal podporovat. Na straně jedné se začala zvyšovat výrobní produkce, na straně druhé pokračovaly odbojové skupiny – jako Čenda – a proto ono bylo stanné právo vyhlášeno.“
Poslední zpráva do Londýna
Hrdinství a statečnost parašutistů jsou dodnes obdivovány, ale „bez pomoci domácího odboje neměli vůbec žádnou šanci na přežití a i dnes víme, že 95 % všech parašutistických výsadků skončilo smrtí,“ vysvětluje dr. Vojtěch Kyncl a pokračuje: „V osadě Ležáky působil parašutistický výsadek Silver A, našel zde úkryt pro vysílačku Libuše, klíčové zařízení pro komunikaci s londýnským exilem. Dokonce prostřednictvím této stanice přišel pokyn k atentátu na Heydricha.“
Po udání Karla Čurdy – jednoho z parašutistů, který nevydržel nacisty stupňovaný teror, zahájili 17. června 1942 na pražském gestapu nacisté akci proti parašutistům. V sobotu 20. června byla najednou zatčena velká skupina pardubických odbojářů. Zatýkání pokračovalo a ve středu 24. června přišly na řadu samotné Ležáky.
Obec byla vypálena, 33 ležáckých obyvatel popraveno, nejmladší oběti Heleně Skalické ještě nebylo 16 let. Ze 13 dětí jich bylo 11 zavražděno v plynových vozech v polském Chełmnu, některé byly předány k adopci německým rodinám. Do Londýna o tom přišla také zpráva. Byla to poslední depeše, kterou parašutista Jiří Potůček odeslal:
„Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici i sebe. (…) Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví. (…) Příští vysílání 28. června 1942.“ Žádné další vysílání už ale nebylo, také Jiří Potůček byl zabit. Ironií bylo, že českými četníky. Ostatně také oni po válce stáli před soudem…
Ležáky neobnoveny
Po skončení války Ležáky nebyly obnoveny. Srovnání se nabízí s Lidicemi, ale tam se vrátilo zhruba 40 lidických žen, kdežto do Ležáků pouze hrstka původních obyvatel, a tak nebylo pro koho obec obnovit.
Čtěte také
V 60. letech se Ležáky dostávají do hledáčku světové veřejnosti. „Byl dopaden Adolf Eichmann – hlavní představitel a zosnovatel holocaustu, a právě on se podílel na vraždě ležáckých a lidických dětí. V jeho obžalobě byly tyto děti jedinými jmenovanými konkrétními oběťmi z těch milionů, za které byl zodpovědný. A došlo také k uzákonění nepromlčitelnosti nacistických zločinů,“ vysvětluje Kyncl.
Dodejme, že Eichmann samozřejmě tvrdošíjně popíral jakékoliv povědomí. Ale vyšetřování se rozběhlo také dalšími směry, ať to bylo ve Spolkové republice Německo, Rakousku, Brazílii a v Německé demokratické republice. Někteří z pachatelů byli dopadeni a někteří dokonce odsouzeni.
Umlčování kvůli západnímu odboji
V Československu byla situace v poválečném období vůči Ležákům přinejmenším zvláštní. Obnovit obec vlastně nebylo pro koho, došlo k otevření muzea a pietní místem byla obec prohlášena v roce 1978, v roce 1995 pak národní kulturní památkou.
Čtěte také
Přesto bylo zcela zřejmé, že jisté umlčování „ležáckých“ souviselo právě s připomínkou západního odboje. A to v období socialistického Československa patřilo k tématům, která jakoby vůbec neexistovala.
Otázkou zůstává, zda už dnes víme všechno o tragédii Ležáků i následujících desetiletích? „Jako historici jsme již naprostou většinu dokázali odhalit. Ovšem nyní je třeba představit poznatky co nejširší veřejnosti. A bohužel, strojovna i lom se staly soukromým vlastnictvím. Sice bychom přivítali, kdyby se staly součástí expozice a prohlídek, ale to již není možné,“ shrnuje historik.
Související
-
Děti ze vsi blízko Kladna – vzpomínky lidických dětí
Příběhy 20. století z července 2016 jsou věnovány Lidicím a lidem, kteří přežili zničení obce nacisty. Jedna z nich, Miloslava Kalibová, před koncem roku 2019 zemřela.
-
Víme všechno o lidickém odkazu? Jméno obce bylo mnohokrát zneužito
Středočeská obec Lidice je symbolem tragédií 2. světové války. Odkaz Lidic má ale také své temné stránky, které postupně začala odkrývat naše historiografie.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
