Děti ze vsi blízko Kladna – vzpomínky lidických dětí

Se skupinou lidických dětí po válce
Se skupinou lidických dětí po válce

Nedělní díl Příběhů 20. století je věnován Lidicím a lidem, kteří přežili zničení obce nacisty po atentátu na Reinharda Heydricha. Vyhlazování začalo 9. a 10. června 1942 – minulý měsíc od těchto událostí uplynulo čtyřiasedmdesát let. V pořadu se budeme věnovat osudům Václava Hanfa, uslyšíte také vzpomínky Miloslavy Kalibové, Marie Šupíkové a dalších lidických dětí.

Do roku 1989 zneužívala komunistická propaganda lidickou tragédii tak usilovně, až se z ní stal ideologický symbol. Jako by příběh vyvražděné a zbourané vsi poblíž Kladna a jejích obyvatel zakryl odpudivý transparent.

Propagandistické zneužití

Příklady propagandy citují ve svých diplomových pracích Pavla Štěpánková a Gabriela Havlůjová: například stále opakované poukazování na to, že nové Lidice budou, případně už jsou, „vzornou socialistickou obcí“.

Nebo třeba příspěvek lidické ženy Miroslavy Hromníkové, otištěný roku 1951 v Rudém Právu, v němž mimo jiné stojí: „Já, jedna z lidických žen, protestuji proti vyzbrojování západního Německa. Musíme se ještě více přimknout k Sovětskému svazu, který všemi silami hájí mír. Pod vedením velkého Stalina dojdeme ke štěstí“.

Jinde zase Svaz protifašistických bojovníků ve speciálním přípise doporučuje, aby se téma Lidic pojímalo správně třídně, se zvláštním poukazem na „uvědomělé dělníky, horníky a malorolníky“ v obci. Jak se pak divit, že jednotlivé osudy obyvatel starých Lidic a jejich skutečné životy se pod tímto nánosem skoro ztratily?

Lidice jako argument pro cokoliv

Pohled na střed vypálených Lidic s kostelem sv. Martina 11. června 1942 (unikátní snímek pořízený tajně českým četníkem Josefem Sýkorou)

Tento pořad jsme připravovali se zvláštní pomocí Viléma Faltýnka, spolupracovníka z občanského sdružení Post Bellum a redaktora nakladatelství Triáda, který se dlouhodobě věnuje právě lidickému tématu. K propagandě kolem Lidic Vilém Faltýnek říká:

„Myslím, že kořeny toho všeho bychom mohli hledat už v době těsně po lidických událostech, v roce 1942, kdy z Londýna Jan Masaryk ve vysílání BBC promlouval o svatých z Lidic. Myslím, že tato tendence posvětit lidické utrpení, ,revanšovat‘ se mu posvěcením, udělala do budoucna medvědí službu. Lidice pak začaly být využívány jako argument pro státní mírovou politiku, která ve skutečnosti vůbec mírová nebyla, jen se tak snažila tvářit.“

„A vznikl problém, s nímž se potýkáme dodnes. Téma Lidic bylo depersonalizováno, o příbězích jednotlivců se sice mluvilo, ale sloužily jen jako argument pro nějaký záměr, něco se jimi účelově ukazovalo. A málokdy se mluvilo o lidech jako takových…“

Lidický kluk Vašek Hanf

Na horním svahu za hřbitovem býval dům, kde žili Hanfovi

Václav Hanf se narodil 5. června 1934 v katolické rodině horníka stejného jména a jeho ženy Anny, rozené Kubelové. Měl dvě starší sestry, Marii a Annu. Bydleli v podnájmu, v domku na jižním konci Lidic. Tatínek byl horník na dole Zápotocký a velitel lidických hasičů, maminka zůstávala v domácnosti a pomáhala u místních sedláků na poli. V Lidicích žili také maminčini rodiče.

Václav měl dobré dětství, a říkal, že i když zlobil, lidé ho měli rádi. „Zlobil jsem, zlobil. Jednou mě taťka poslal do hospody k Šefendrovům pro pivo. On rád pivo ze džbánku, ale do hospody moc nechodil, jenom když měli schůzi od hasičů nebo nějakou zábavu. Kamarád šel se mnou a teď jsem přišel s tím džbánkem domů a za chvíli mě taťka volal: ,Vendo, pojď sem.‘ - ,Co, tati?‘ - ,Byls u toho, když ti točil pivo?‘ A já povídám: ,Byl.‘ - ,No že mi schází půllitr piva. Já chtěl litr a půl a mám ho jenom litr.‘ A já tak koukal a povídám: ,Tati, on Fanda byl se mnou a já ti to upřímně řeknu, my jsme cestou trochu upíjeli.‘ On na to: ,Tak to Šefendrovi nemůžu nic udělat, ale pojď sem.‘ A ohnul si mě přes koleno a pár jsem jich dostal přes prdel.“

„Němci poručili, abychom vyšli z domů.“

Jednotky SS obklíčily vesnici v noci z 9. na 10. června 1942. Václav měl čtyři dny po narozeninách, zrovna končil druhou třídu. „Vzbudili nás v noci, taťka nebyl doma. Byl strašný křik po celých Lidicích. Němci poručili, abychom vyšli z domů, nesměli jsme si nic vzít, nevěděli jsme, co bude.“

Vzpomínku na stejnou noc vyprávěla i Miroslava Kalibová (rozená Suchánková, narozena v roce 1922): „Se sestrou jsme spaly – a tatínek slyšel pořád kroky, jak z té stráně pořád chodili lidé. A tam taky bydlel Ferda Pospíšil, to byl invalida z první světové války a měl protézu. Byla to dřevěná hůl, a jak šel, tak to klapalo. A tatínek, já jsem ještě spala, to vím jen z vyprávění rodičů, tatínek říkal mamince: ,Prosím tě, co se to děje? Tady teď vedou Ferdu, copak se to děje?‘ No a nějak po třetí hodině přišli taky k nám.“

Dětská fotografie sester Suchánkových, 1932

Vraťme se k Václavu Hanfovi. Spolu s ostatními dětmi a ženami byl zavřen v lidické škole, další dvě noci přečkali v tělocvičně kladenského reálného gymnázia. Pak byly děti odděleny od matek a odvezeny do Lodže. Václavova otce v Lidicích zavraždili spolu s dalšími muži, maminku deportovali do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde zemřela.

Pokus o převýchovu

Němci si v Polsku vybrali několik lidických dětí a určili je na „převýchovu“, mezi nimi také Václavovy starší sestry Marii a Annu. Dvanáctiletá Marie tehdy předsvědčila důstojníka SS, aby s nimi Václava Hanfa ponechal – a tím bratrovi zachránila život (ostatní děti, neumístěné v rodinách, byly zavražděny). Dostal se do dětského domova v Puszczykowu, německy Puschkau, a spolu se sestrou Annou pak k rodině Straussových. Po dvou měsících ho však paní Straussová jako problémové dítě vrátila.

Osmiletý Václav putoval do tábora SS v Oberweisu a následně do výcvikového tábora Hitlerjugend, jehož jméno si nepamatuje (podle historiků šlo snad o tábor v Maria-Schmoll): „Když nám dali pušky, já jsem ji nechtěl, a tak jsem ji takhle odložil. Hodem. A řekl jsem si v duchu, a řekl jsem to i nahlas česky, že nechci být vojákem. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“

Znovunalezené dítě

Otec Václav Hanf, popravený s lidickými muži

Po porážce Německa byl Václav Hanf odvezen do shromažďovacího lágru v Rakousku, kde ho 23. prosince 1945 objevila paní Josefina Napravilová, která dokázala během několika měsíců najít v rozbité Evropě na čtyři desítky českých dětí (z nich pouze Václav Hanf pocházel z Lidic). Jiní hledači dovezli osm dalších dětí, které žily v německých rodinách:

„Kluci, co jsem s nima bydlel, mi řekli: ,Máš okamžitě přijít k veliteli do kanceláře.‘ (…) Tak jsem se sebral a jdu tam. Přišel jsem do kanceláře a on říká polsky: ,Tady si sedni.‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona to byla školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘ A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty.‘ Zaťukal a vešla paní do té kanceláře a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, to seš ty. Dobře, že ses poznal.‘ No a těmi dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já.“

Láska ke kulakově dceři

Lidice byly srovnány se zemí. Václav Hanf se neměl kam vrátit. Když přijel na vánoční svátky do Československa, zůstal v prvních dnech u Josefiny Napravilové a jejího manžela. Paní Napravilová měla v úmyslu Václava adoptovat, ale výbor lidických žen se postavil proti. Jedenáctiletý Václav tedy putoval ke strýci z matčiny strany Karlu Kubelovi do Hřebče.

Válku přežily i jeho sestry, ale sourozenci nemohli zůstat pohromadě. Václav se vyučil elektrikářem v Poldovce a pak nastoupil na vojenskou školu poblíž Pardubic, kde se seznámil se Zdenou Žočkovou, zamilovali se do sebe, dívka otěhotněla a v dubnu 1953 se jim narodila dcera. Chtěli se brát, jenže zasáhly úřady: Lidice byly komunistický symbol a Zdena Žočková byla dcera „kulaka“.

Svatební fotografie Václava Hanfa

„Desátého června, na výročí vypálení Lidic, si mě pozvali k soudu! Vůbec jsem nepochopil proč. A když mi to řekli, jako kdyby mě ranila mrtvice, protože mi řekli, že o mou dívku se postará stát, protože je to dcera kulaků, kteří budou vystěhovaní do pohraničí. Že si ji nemusím brát, protože je kulačka a já že jsem dítě z Lidic, že stát se postará i o dítě. Když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel.“ Václav úřední „domluvy“ odmítl a Zdenu si vzal. Nesměl pak pokračovat v poddůstojnické škole a byl zařazen k Pomocným technickým praporům.

Václav Hanf se svatební fotografií z roku 1953