„Byli jsme generací velkého loučení.“ Hanu Truncovou zatkli i se snoubencem krátce před svatbou
Na začátku léta 1951 zatkla Státní bezpečnost (StB) Hanu Johnovou a jejího snoubence studenta Otakara Čeňka Trunce. Hana dostala 13 let a Otakar 15 let vězení za údajnou velezradu a špionáž. Vydávali a roznášeli po schránkách letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhali lidem utíkajícím přes hranice. Krátce před svatbou je kdosi udal, Hana se domnívá, že to byl někdo z pěveckého sboru. Po propuštění po devíti letech se milenci vzali. Děti už ale neměli.
Hana Truncová se narodila v roce 1924 v rodině Jana Johna, který provozoval truhlárnu v Teplicích. Už v dětství se stala svědkem mnohých dramat. Jejich dům v noci ze 14. na 15. března 1939 přepadla horda asi pěti mužů s železnými tyčemi.
Nacisté v Teplicích tu noc vypálili i místní synagogu. „Naši rodinu tu noc přepadli třikrát. Byli to nacisté v uniformách. Vedl je jakýsi Křesadlo, bývalý tatínkův zaměstnanec, který všechno v našem domě znal a věděl, kde jsou klíče,“ vzpomíná Hana Truncová.
„Rodiče tu noc nebyli doma a strýc se před nacisty ukryl v dřevníku. Ale já a moje sestra jsme se šly podívat, kdo měl tu nehoráznou drzost s takovým rámusem vstoupit do našeho domu. Oni vyhákli domovní bránu a všechno tyčemi rozmlátili. Tisíce střepů všude,“ vrací se do minulosti.
„Zůstaly jsme stát na schodech nad přízemím a sledovaly jsme je. Oni se zastavili a koukali na nás jako na obrazu Noční hlídka od Rembrandta. Dívaly jsme se jim do očí. To nečekali,“ popisuje paní Truncová, jak se jí podařilo odehnat útočníky, kteří se polekali dětských svědků.
Generace velkého loučení
V Teplicích před válkou žila asi šestitisícová židovská menšina, která po nacistickém záboru Sudet na podzim 1938 utíkala do vnitrozemí. Hana si vzpomíná na slzavé loučení se svými kamarádkami ze školy.
Celý život se s lidmi, které měla ráda, musela loučit: „Někdo mi ve školní lavici pošeptal, že zítra už do školy nepřijde, že se stěhují z Teplic. Já jsem se ani nezeptala proč, byla jsem perplex.“
Tehdy ve třinácti letech poprvé zažila to, co později prožívala tak často a bolestivě: „Jsme generací velkého loučení,“ říká smutně Hana Truncová, jejíchž přátelství, lásku, rodinné svazky události války a komunismu mnohokrát násilně zpřetrhaly.
Rudoarmějci kradli
Vzpomínka Hany Truncové na konec války není šťastná. Vybavují se jí drastické výjevy. Nejprve se setkala s pochodem smrti:
„Jeli jsme s tatínkem po dnešní silnici E55 z Dubí nahoru na Cínovec. Tam jsme je potkali. Šli proti nám z kopce dolů. Doprovázel je jen jediný dozorce. Měli jsme u sebe svačinu, namazané krajíce, tak jsme je vyndali, natahovali po chlebu ruce, roztrhali ho. Byla jsem šťastná, že jsem jim to mohla dát.“
Z 8. na 9. května 1945 dorazili do Teplic sovětští vojáci. Z okna své vily v noci pozorovali, jak se světly sestupují z Krušných hor do údolí.
„To vojsko ani nevědělo, kde je. Mysleli si, že jsou v Německu, protože viděli německé nápisy. A podle toho se k nám chovali. Brali lidem jízdní kola, sundávali z rukou hodinky, rvali z krků křížky, všechno možné. Všechno si brali. Jakým právem?!“ rozčiluje se paní Truncová, kterou zachránil tatínek.
Přesvědčil rudoarmějce, že se v jejich vile právě nachází sovětští velitelé: „Nevím, co by s námi bylo, kdyby neuvěřili a do domu násilím vtrhli. Možná bych tu teď neseděla,“ říká ve studiu Paměti národa paní Truncová.
Její vyprávění zaznamenali pro Příběhy 20. století v roce 2018.
Chtěla emigrovat
Ona sama už tehdy uvažovala o emigraci. Dokonce si kvůli tomu dlouhou dobu záměrně nehledala žádného partnera. „Z každého plesu jsem utekla před půlnocí, aby mi nikdo nenabízel doprovod. Poslední tramvaj a domů.“
Po únoru 1948 pak spolupracovala s převaděčem z východního Německa, který za drobnou úplatu převáděl uprchlíky. Lidé z vnitrozemí se přes známé obraceli na Johnovi s prosbou, zda by jim nepomohli do zahraničí. Hana jim předávala kontakt na převaděče. Sama však odejít nestihla.
Právě v té době se seznámila s Otakarem Čeňkem Truncem, čerstvě vyhozeným studentem z Vysoké školy politické a sociální. Přátelil se s doktorkou Miladou Horákovou. Dne 25. února 1948 se účastnil průvodu studentů na Pražský hrad, kde chtěli podpořit prezidenta Beneše, aby odolal tlaku komunistů.
„Jestli si mě chceš vzít, tak počítej s tím, že budu pracovat v politice a jednou budeme nahoře a jednou dole. Tak si to velmi dobře rozmysli,“ řekl jí snoubenec. Souhlasila, aniž by se rozmýšlela.
Někdo si všiml psacího stroje
Otakara zatkli roku 1951 na Městském národním výboru v Krupce, kde v té době pracoval jeho otec. Hana ještě nějakou dobu byla na svobodě.
„Stihla jsem zlikvidovat letáky, které jsme přepisovali na stroji. Veškeré kopíráky, každý cár papíru, všechno proletělo komínem. Netušila jsem, kdo nás udal. Ale já a můj snoubenec jsme zpívali v církevním sboru, který někdy zkoušel u nás v domě. Ve stejné místnosti byl i ten velký psací stroj, na kterém jsem psala letáky. Je možné, že během zkoušek si tam toho někdo všiml.“
Pro Hanu si estébáci přišli v červnu 1951 do kanceláře stavební firmy, kde pracovala na poloviční úvazek jako administrativní pomocnice.
Odvlekli jí do temných vězeňských katakomb v Ústí nad Labem, které se nacházely pod budovou spořitelny.
„Byla tam mokrá podlaha, po hmatu jsme poznala neomítnuté stěny, žádná okna. Jídlo mi servírovali v gumové nádobě, v jaké zubaři míchají amalgám na plomby. Žádnou lžíci mi k tomu nedali, protože bych si tou lžící třeba ublížila. Nebyl tam záchod, takže člověk nevěděl, do čeho šlape. Neustále tam byl slyšet hluk nějakých motorů v podzemí. Ta tma, mokro a neviditelní pavouci všude…“
Zážitek z temnice byl pro ni tak traumatizující, že o něm léta nemluvila ani s jinými vězni.
Do vězení za napomáhání putoval i tatínek Hany, který si odseděl čtyři roky.
Poklop proti krysám
Po několika dnech ji převezli do věznice v Praze na Pankráci. Hned první den náhodou zahlédla na chodbě svého otce a snoubence, které vedla jiná eskorta.
„Využila jsem toho, pootočila jsem se, zamávala jsem jim a bachař mě okřiknul. Já jsem mu řekla, že ke své rodině se budu hlásit kdykoli a kdekoli! A kráčela jsem na vysokých podpatcích dál. A on mě dal k raportu,“ popisuje Hana Truncová důvod druhé vazební korekce na deset dní.
Spala na „tvrdém loži“, což byla pryčna z prken se záměrně velkými mezerami: „Jako pro fakíra. Ale já jsem dobrý spáč, usnu kdekoli.“
Bachař se jí před tím, než jí zavřel, zeptal podivnou otázkou: „Máte to s poklopem, nebo bez?!“ Teprve po chvíli jí došlo, že se ptá na turecký záchod v cele.
Z jeho nezakrytého otvoru totiž v noci vylézaly krysy. Dozorce podle Hany nejspíš patřil k té menšině slušných, a bez dalšího jí podal prkno. „Bez toho poklopu bych to opravdu nezvládla, opravu ne,“ směje se Hana Truncová.
Příběhy 20. století vznikají díky redaktorům Paměti národa. Jejich práce je financována především díky drobným darům lidí z Klubu přátel Paměti národa. Přijměte jejich pozvání i Vy, stačí 200 korun měsíčně a budete zváni na výlety do míst, kde se příběhy odehrály, potkáte řadu skvělých lidí a poznáte přátele, získáte přístup k dalším článkům na Magazínu Paměti národa a mnoho dalšího. Jak na to, zde. Děkujeme.
Eešus s milostnými vzkazy
Hana Truncová odseděla devět let, stejně jako její muž. Po propuštění v roce 1960 se vzali a začali žít v Bohosudově kousek od Teplic. Děti už – jak říká – bohužel nepřišly. O tom, co prožili v kriminále, se svým milým prý takřka nikdy nemluvili.
Až na jednu výjimku. Svěřil se jí, proč jednou vyfasoval korekci. Dozorci totiž zjistili, kdo rýpe do ešusů milostné vzkazy. Otakar se domníval, že tyto plechové nádoby putují po všech věznicích a doufal, že se dostanou do ruky i jeho Haničce.
Hana Truncová po propuštění pracovala jako pomocná síla v jeslích, později po roce 1968 v teplické pobočce Čedoku, kde prý dokázala některým lidem obstarat letenky na Západ a opět jim pomoci emigrovat. Od roku 2006 žila v domově pro seniory v Hořicích.
Hana Truncová získala v roce 2020 se Cenu Paměti národa. Zemřela 7. dubna 2022. Bylo jí 97 let.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
