Kdybych se stala lékařkou, asi bych neměla pět dětí… Příběh Polyxeny Czerninové a její rodiny
Noviny Pochodeň uveřejnily 7. května 1952 článek opatřený nadpisem Krásný je domov našich učňů.
Stálo v něm: „Dnes bude do rukou učňů předán znovuzřízený křimický zámek. (…) Ještě než došlo ke skutečné úpravě, předcházel téměř dvouletý boj o vystěhování šesti obyvatel zámku i s jejich příslušenstvím. Nechtělo se jim opustit to sídlo, z něhož po desetiletí komandovali své poddané a okrádali je, kde mohli. (…) Žít v přepychu, jíst, co hrdlo ráčí a kolik ráčí, jen z práce svých služebníků a nic nedělat, to by se jim, pánům z Lobkovicz, jistě líbilo.“
K vystěhovaným obyvatelům zámku v Křimicích u Plzně patřila i malá Polyxena Czerninová, tehdy Lobkowiczová. Narodila se roku 1941 v rodině pozdějších „třídních nepřátel“, jejichž vyhnání z domova bylo po komunistickém převratu v řádu věcí, neboť (jak napsal anonymní propagandista v Pochodni): „Tak skončí každý vykořisťovatel, aby už nebylo možno náš pracující lid ždímat.“
Propaganda se v mnoha ohledech za desítky let příliš nezměnila: stejně jako dnes převracela i tehdy realitu vzhůru nohama, vydávala ničemnost za ctnost, krádež za obětavý čin ve prospěch lidu a perzekuci za spravedlnost.
Cestář s dobrou francouzštinou
Polyxena Lobkowiczová, které jsou věnovány nové Příběhy 20. století, přišla na svět v rodině Jaroslava Claude Lobkowicze (1910–1985) a jeho ženy Gabriely rozené Kerssenbrockové (1917–2008). Vyrůstala na zámku v Křimicích, měla čtyři mladší sourozence.
Jaroslav C. Lobkowicz absolvoval vysokou školu zemědělskou a spravoval rodinné hospodářství. Na podzim 1939 podepsal jeho otec národnostní prohlášení české šlechty, které končí větou: „Chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.“ Na rodinný majetek byla i proto po nacistické okupaci uvalena nucená správa.
Po osvobození v roce 1945 se Lobkowiczovým vrátila pouze část hospodářství a nedlouho poté, co komunisté uchvátili moc, byl i tento zbytek „zestátněn“.
Jak píše Kamil Rodan v Listech Filozofické fakulty Ostravské univerzity (2016), část „zámeckých sbírek byla odvezena na zámek Kozel, část byla nabídnuta k prodeji Antikvám Praha a Plzeň, zbytek byl rozprodán v dražbě místním na dřevo a k dalšímu (…) využití. Zámek, původně určený k zakonzervování jako kulturní památka, si vyžádaly Leninovy závody Plzeň (bývalá Škodovka) jako učiliště a rodina Lobkowiczů z něj musela odejít.“
Jaroslav Claude Lobkowicz, zproštěný funkce zámeckého správce, nastoupil tehdy jako cestář ke správě silnic. Jeho dcera Polyxena Czerninová vzpomíná, že kolem pracujícího otce občas projížděli cizinci, ptali se na cestu, „on jim bravurně radil ve francouzštině (…) a oni potom říkali: ‚No v těch Čechách jsou tak vzdělaní, dokonce i cestáři umí francouzsky.‘“
Doporučení ke studiu? Raději ne
Lobkowiczovi se vystěhovali do bytu v pivovaru, Polyxena chodila od roku 1948 do malotřídky v Křimicích. Říká, že lidé se k nim většinou chovali slušně, vybavuje si také, že otec, dědeček a strýcové byli po únoru 1948 krátce zatčeni.
Rodiče si prý na těžký úděl před dětmi nestěžovali, nechtěli je zatěžovat starostmi, drželi se víry, snažili se najít způsob, jak v komunistickém marasmu důstojně žít, vedli potomky k tomu, aby se vzdělávali.
Polyxena Czerninová absolvovala tzv. jedenáctiletku (tehdejší obdobu gymnázia) a roku 1958 maturovala.
Chtěla studovat němčinu na vysoké škole: „Jenomže si mě zavolal ředitel a řekl: ‚Víš, to bys zřejmě pak byla kantorka, a to já ti nemůžu dát doporučení. Ale zkus to třeba na medicínu.‘ Já jsem se přihlásila na medicínu, jenomže pak zase uliční výbor určil, že mně nesmějí dát doporučení. Takže jsem šla na zdravotní nástavbu a stala jsem se zdravotní sestrou. (…) Víte, ale já jsem toho nikdy nelitovala. Kdybych byla lékařkou, asi bych žila jinak a neměla bych pět dětí.“
V roce 1961 se Polyxena Lobkowiczová provdala za Děpolda (Theobalda) Czernina (1936–2015), jehož rodina byla za komunismu podobně postižena. Pracovala jako sestra na interně v Plzni, Děpold Czernin řídil náklaďák u správy silnic. Získali byt v Bílině, později odešli do Chodova u Karlových Varů. Narodily se jim děti: Tomáš (1962), Terezie (1964), Děpold (1969), Jan (1972) a Gabriela (1975).
Počátek sovětské okupace Československa v srpnu 1968 zažili Czerninovi v Rakousku, na návštěvě u příbuzných, za nimiž směli vycestovat v rámci politického uvolnění. Zvažovali odchod do exilu, krátce pobývali ve Švýcarsku, ale stýskalo se jim po domově. Vrátili se na jaře 1969. Od 70. let žili na venkovské chalupě v Rudném u Nejdku v Krušných horách.
„Manžel jezdil se sanitkou, moc peněz jsme neměli, ale byli jsme skromní a nějak se to zkrátka udělat muselo,“ vzpomíná Polyxena Czerninová. Mluví vesele, bez stopy sebelítosti, říká, že se jako „kádrově nevyhovující praktikující katolíci“, kteří pracovali na nejnižších pozicích, nakonec dostali do situace, kdy už po nich komunistické „orgány“ nic nežádaly, a to ani projevy poslušnosti a loajality:
„Vzpomínám si, že jednou bylo ve škole pozdvižení, protože některé děti chtěly chodit na náboženství. Ředitel tehdy obcházel rodiny a různě vyhrožoval, protože to bylo samozřejmě nežádoucí. A když se kdosi zeptal, jestli byl také u Czerninů, prohlásil, že nikoli, že to přece nemá smysl. Když jsem se to doslechla, měla jsem radost.“
Po pádu komunismu byla Czerninovým a Lobkowiczům vrácena část ukradených a zdevastovaných majetků. Polyxena Czerninová dnes žije na zámku v Dymokurech, zámek v Křimicích spravuje její bratr Jaroslav. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
