Tma ve mně zůstala… Příběh Jany Nitkové-Vávrové, která přišla za heydrichiády o rodiče a o domov
V roce 1934 se švadlena Anna Nováková provdala za syna své někdejší mistrové Josefa Nitku. Jeho rodiče byli zámožní, sňatku prý příliš nepřáli, protože nevěsta pocházela z chudších poměrů, nakonec však snachu přijali. Novomanželé Nitkovi žili v Kostelci nad Labem.
Anna šila ve vlastním salonu. Josef pracoval u rodičů v obchodě střižním zbožím, stal se náčelníkem kosteleckých Sokolů, hrál na housle a na piano. Na první dítě čekali sedm let: Jana přišla na svět v Praze 29. června 1941.
Dne 27. května 1942 zaútočili členové skupiny Anthropoid Jan Kubiš a Jozef Gabčík v Praze-Libni na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (zemřel 4. června). Není jisté, jak dlouho se Josef Nitka angažoval v odboji – v červnu 1942 byl spolu s několika přáteli ze Sokola zapojen do sběru potravinových lístků pro parašutisty.
Dne 23. června 1942 si pro Josefa Nitku přišli příslušníci gestapa. Jana Nitková-Vávrová v interview pro Paměť národa říká, že gestapáci dorazili do Kostelce, ale zjistili, že její otec je v Praze, kam jezdil nakupovat látky.
„Tak šli na četnickou stanici, vzali sebou jednoho strážmistra a vyrazili na nádraží do Neratovic, kde se muselo při cestě z Prahy přesedat. A ten strážmistr na tatínka ukázal. Otce prý předtím kdosi stihl varovat, aby se nevracel, ale on řekl, že útěk nepřipadá v úvahu, že má přece maminku a mě.“
V Neratovicích se Josef Nitka přece jen pokusil uprchnout, ale marně. Gestapo sebralo i jeho spolupracovníky: učitelku Annu Stehlíkovou, starostu a učitele Antonína Zeyvala a přednostu stanice Antonína Křováka.
Za pár dní, 29. června 1942, slavila Jana první narozeniny – fotografie, které se dochovaly, jsou jediné snímky, na nichž je spolu s maminkou. Dne 27. srpna přijelo gestapo i pro Annu Nitkovou a po hrubé domovní prohlídce ji i s dcerou deportovali do Petschkova paláce v Praze (sebrali i Marii Křovákovou a Boženu Zeyvalovou).
Janu oddělili od matky a odvezli do sirotčince. Stejně jako další děti zatčených a zavražděných (včetně několika lidických dětí) se dostala do útulku-kojeneckého ústavu v krčské Thomayerově nemocnici.
Náhradní paměť – Mariiny zápisky
V době heydrichiády byl Janě Nitkové rok – nejdůležitější část svého příběhu zná jen z dokumentů, z vyprávění a především ze stručných zápisků tety (matčiny sestry) Marie Maršálkové, která ji později adoptovala. Ty zápisky se spolu s několika fotografiemi staly její vzpomínkou na rodiče a na okupaci.
Marie (podporována další tetou) po svých odvlečených příbuzných usilovně pátrala. Dozvěděla se, že Jana je v Krči a už v září 1942 zjistila, že její sestra Anna je na cele v Bartolomějské ulici. Povolili jim jedno setkání.
Před ním, na chodbě, se Marie zeptala gestapáka, jak mohli matce sebrat dítě. Pochopil to jako „technickou otázku“: „Jen se smál a řekl, že to nebyl žádný problém. ‚Vzal jsem ji na ruku a ukazoval obrázky, co visely na stěně, a další vaší sestru odvedl do cely.‘“
Následující měsíc zavraždili nacisté Annu Nitkovou a Josefa Nitku v Mauthausenu. Podle oficiálního úmrtního listu zemřela Anna 24. října 1942 v 9:36 a Josef téhož dne ve 14:48. Josef Nitka zřejmě do poslední chvíle nevěděl, že i jeho žena je v rukou německé státní policie – aspoň to naznačuje korespondenční lístek, který se dochoval v archivu, v němž Josef píše tehdy už vězněné Anně, zda by mu nemohla poslat pracovní boty.
Z poznámek Marie Maršálkové nevyplývá, v kterém roce se jí podařilo poprvé proniknout do krčské nemocnice za malou Janou, ale nejspíš to bylo už na Vánoce roku 1942. Dovnitř se dostala proto, že byla neobyčejně odhodlaná: neodradily ji předchozí výhrůžky na gestapu ani německý personál špitálu, vyhnula se vrátnici a postavila se do fronty lidí, čekajících na prohlídku. S nimi přišla mezi německé sestry a jedna z nich pak Marii tajně zavedla za Janou, dítětem s identifikačním číslem 103.
Holčička byla nemocná, měla vyrážku: „V první chvíli jsem ji nepoznala, byla jinak učesaná, teď ty ouročky na obličeji, a rychle jsem se jí podívala na ručičku, kde měla červené znaménko. A bylo tam, a teď jsem s ní mluvila, jak byla doma zvyklá – ou-pa, když viděla koníčky, tak jsem si byla jista, že je to ona,“ zapsala Marie po válce.
Tajná návštěva trvala jen chvíli, zdravotní sestra pak Marii schovala ve sklepě a později ji odvedla zadem, „někam do polí“. Ještě předtím se Marie Maršálková dozvěděla, že nemocnici pravidelně navštěvují Němci, kontrolují děti, děsí je, a když se jim některé nelíbí, tak je „berou s sebou a už je nikdy neuvidíme“. Vybrané ukradené děti byly určeny k adopci německými rodinami, proto je také v Krči často fotografovali a proto se dochovalo tolik Janiných snímků z té doby.
Jana Nitková si na Krčskou nemocnici nepamatovala. Teta Marie ji i v dalších měsících a letech tajně navštěvovala, ale Jana si jako jedinou vzpomínku vybavovala temnotu: „Jak přichází zima a je málo světla, tak dodnes trpím, protože právě ta tma ve mně zůstala. Má to snad konkrétní příčinu, aspoň máti, tedy teta, mi to vysvětlovala: když byly ke konci války nálety na Prahu, vodili nás prý v Krči do sklepa a já jsem se bála. Ale jinak jsem v sobě z té doby neuchovala nic, co bych mohla vyprávět.“
Dokud existoval protektorát, bylo nemyslitelné, aby Marie Maršálková Janu získala do své péče. Po celou válku žila v obavě, že si dívku někdo vybere k adopci a odveze ji ze země. Teprve na konci okupace se dozvěděla, že v případu odebraných dětí intervenoval Červený kříž a že 4. května 1945 se budou na Malostranském náměstí vydávat speciální propustky, aby si je příbuzní mohli vyzvednout. Marie vystála celonoční frontu a pak se vydala do Krče.
Konec byl příznačný: německá ředitelka chtěla mít i pár dní před německou kapitulací „všechno v pořádku“ a „chtěla volat na Hrad K. H. Frankovi, co bude s těmi dětmi… Nedovolala se a mne tam zamkla. Bouchala jsem na dveře, žádný mě neslyšel. Bylo to v druhém patře, a já jsem se dívala, jak s vojáky odjela na Hrad… Pobíhala jsem od dveří k oknu, až najednou slyším, jak volá vrchní sestra, jestli jsem tam. Přinesla klíče, otevřela, a rychle k doktorovi Šofkovi, (a) dala potvrzení, že mi ji vydává.“
Ředitelka nemocnice se mezitím vrátila, Marie Maršálková se musela ukrývat za nemocničními postelemi, ale po různých peripetiích si Janu přeci jen odvedla. Domů se dostaly až 10. května: „Janička celou dobu nemluvila, pak jen řekla ‚mámo‘, tak jsem ji při tom nechala, aby jí to nebylo líto… Byla strašně hubená, všeho se bála, pořád byla vyděšená, nemluvila, pak začala pomalu, zadrhávala, ale časem se to srovnalo.“
Když šla Jana do školy, seděla v prvních měsících učitelce na klíně. Vyrůstala v adoptivní rodině, a ačkoli se o ní teta starala dobře a s láskou, s ostatními příbuznými se nikdy docela nesžila. Domek její rodiny v Kostelci, v ulici, která se dnes jmenuje Nitkova (č.p. 420), Němci v roce 1942 zabavili a zapečetili; po únoru 1948 do něj komunistické úřady umístily nájemníka – a Marie Maršálková se tam mohla nastěhovat až poté, co se vzdala svého pražského bytu.
Jana se do Kostelce vrátila jen nakrátko: po studiích pracovala v Cestovní kanceláři mládeže a později u československých aerolinií, v 80. letech se vdala, narodila se jí dcera. Jana Nitková-Vávrová měla talent na jazyky, jen vůči němčině jí zřejmě zůstal podvědomý blok: „Snažila jsem se, ale nejde mi to. Naučila jsem se anglicky, italsky, chorvatsky, srbsky... Ale německy ne.“
V Příbězích 20. století uslyšíte také vzpomínky Dagmar Svejkovské, která přišla na svět v roce 1951 v kriminále v Praze na Pankráci jako dcera politické vězenkyně.
Rádi bychom touto cestou poprosili posluchače: Pokud se Vaši rodiče stali obětí nacistické či komunistické persekuce (nebo pokud podobný osud potkal v dětství někoho z Vašich blízkých či známých), ozvěte se nám, například na e-mail adam.drda@centrum.cz.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
