Adam Drda

„Bylo horko, lidé odkládali, co už neunesli. 80leté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová.

„Babička mi vyprávěla, že ženy zatarasovaly dveře a nechtěly muže pustit ven. Protože se toho 5. května drali do ulic, že chtějí osvobozovat Prahy,“ vypráví Mikuláš Kroupa

Konec války už byl na dohled, přesto 2. května z nařízení státního ministra pro protektorát Čechy a Morava K. H. Franka zastřelilo gestapo 51 lidí. 

Osvobození českých zemí od nacismu neprobíhalo jen ve znamení radosti ze svobody a vítání armády, byla to také doba vzepětí násilí, které pokračovalo po květnu 1945.

Mělo se jednat o nejšťastnější okamžik po dlouhých válečných letech plných utrpení. Přesto když z Terezína zmizeli poslední němečtí dozorci, boj o život stále pokračoval. 

Lucy Topoľská je germanistka, němčina je její rodný jazyk. V 1. třídě ale nastoupila do české školy a tehdy se u ní „vyvinula potřeba překladu“, jemuž se věnuje celý život.

Gertruda Lachsová z Třince žila spolu se sestrou Hanne ve sklepeních víc než pět let. Schovala je tam matka, která se o dcery s částečně židovkým původem za války bála.

Je 19. dubna 1945 ráno, když do pasekářské osady Ploština dorazí komando SS. Vojáci zapálí deset domů a zastřelí, nebo upálí 24 lidí. Za to, že místní pomáhají partyzánům.

Před 70 lety vstoupila v Československu do poslední fáze nucená kolektivizace zemědělství. V letech 1955–1960 tak vyvrcholil proces komunistického ničení venkova.

Příběh Jiřiny Tvrdíkové, která přežila sovětský gulag a nakonec se přidala k 1. československému armádnímu sboru v Buzuluku.