Kriminál na kraji města. Příběh věznice v Uherském Hradišti
Tyto Příběhy 20. století nepojednávají jen individuální lidskou paměť, ale také paměť místa: věznice v Uherském Hradišti. Svému účelu přestala sloužit v 60. letech a do dnešních dnů se dochovala v pozoruhodně nenarušené podobě, se všemi otisky soudobých dějin. Brzy by měla projít rozsáhlou rekonstrukcí, jejíž součástí bude i památník – muzeum totality.
Věznice, vybudovaná v neorenesančním slohu, dnes stojí v centru města, dalo by se říct, že je jednou z dominantních staveb. Na konci 19. století (dostavěna roku 1897) však byla za hradbami, na hradišťské periferii.
O její umístění se kdysi „přetahovalo“ Uherské Hradiště s Kroměříží, tehdejší představitelé měst si od rozsáhlého vězeňského komplexu slibovali hospodářský rozvoj.
Těžko mohli předpokládat, že se věznice proslaví především politickou persekucí, krutostí a surovostí, kterou přinesl nacismus a vzápětí komunismus. Po únoru 1948 využívala věznici v Uherském Hradišti Státní bezpečnost (StB), která k výslechům zadržených používala nejbrutálnější metody, včetně výslechů s použitím elektrického proudu.
Do praxe je zaváděl krajský velitel StB Ludvík Hlavačka, který se později zasloužit také o „elektrifikaci“ drátěných plotů na západních hranicích Československa.
První popravená žena: Ludmila Ulrichová
Jak se lze dočíst na stránkách spolku Memoria, původní moderní vězeňský areál tvořily budovy justičního paláce a věznice. Patřila k největším v českých zemích: mohlo v ní být umístěno 240 – 300 vězňů, nacházelo se v ní 87 cel, z toho 39 samovazeb a 48 společných cel (10 se dvěma lůžky, 38 se čtyřmi lůžky).
Areál byl koncipovaný tak, že zatčený člověk v něm pobýval ve vazbě, prodělal v něm soud – a pokud byl odsouzen za mírnější delikt, zůstal i na odpykání trestu. Nezapomínalo se na duchovní správu, kterou v letech 1900 – 1937 vedli františkáni.
V období nacistické okupace sloužila věznice především k tzv. zajišťovacím vazbám, které trvaly několik dnů či týdnů. Po nich byli zadržení převezeni do jiných věznic v protektorátu (nejčastěji Brno), ale také v Německu. V tomto období zde byli vězni poprvé surově fyzicky týráni, věznicí prošlo několik tisíc lidí (přesná čísla neznáme) včetně odbojářů, například z organizace Obrana národa.
Po osvobození proběhlo na nádvoří věznice v Uherském Hradišti několik poprav v souvislosti s rozhodnutími Mimořádného lidového soudu. Dne 21. srpna 1945 zde byla poprvé v dějinách československého soudnictví odsouzena k trestu smrti a popravena žena – Ludmila Ulrichová, vdova po komunistickém funkcionáři odsouzená za udavačství.
Gottwaldovy boty
Po komunistickém převratu byla v Uherském Hradišti zřízena Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti. Sídlem se stala tzv. Franklovka, původně továrna na výrobu slivovice a koňaku, vzdálená od věznice několik set metrů. Právě tam probíhaly „výslechy“ s pomocí elektřiny, při nichž byly obětem nasazovány tzv. Gottwaldovy boty – příslušníci StB dávali vyšetřovaným speciální obuv s kovovými vložkami.
„Pustili elektriku, 220 voltů do nohou… Jeden z nich šel do vedlejší místnosti a donesl vysoké šněrovací boty, ve kterých byly ty plíšky už zamontovány. ,A teď se obuj!‘ Tak jsem se obul. Samozřejmě obuv byla pevná, a tak jsem se z ní nemohl zout. Výslech začal nanovo a to bylo hrozné. Když jsem seděl, strašně mi to svíralo srdce, působilo na mozek, nohy se chvěly. Řekli mi, ať si lehnu, ale za chvíli pokračovali dál v mučení. Nakonec to udělali tím způsobem, že mě nechali stát v těch botech a pustili do mě tu elektriku. To mělo za následek, že se mi podlomily nohy a okamžitě jsem se zhroutil,“ vzpomínal pro Paměť národa Jan Haluza (1914 – 2011).
…a tresty smrti
V průběhu roku 1950 se konala řada soudních procesů se členy odbojové skupiny Světlana (dvakrát ve Velkém kině v tehdejším Gottwaldově, v uherskohradišťské Sokolovně a v divadelním sále ve Vsetíně). Veřejná soudní líčení s předem pečlivě vybraným obecenstvem přinesla desítky těžkých trestů odnětí svobody a několik trestů smrti.
Antonín Janošík, Rudolf Lenhard a František Mana, členové organizace Světlana, byli za „velezradu, vyzvědačství, vydírání a veřejné násilí“ dne 24. října 1950 oběšeni na nádvoří hradišťské věznice. Dne 27. dubna 1951 byli popraveni členové organizace Světlana Alois Šimara a Karel Zámečník.
Státní bezpečnost trýznila v Uherském Hradišti politické vězně mnoha důmyslnými způsoby – o tom už podrobněji pojednávají Příběhy 20. století. Vystupují v nich historici Pavel Portl (Slovácké muzeum) a Zdeněk Homola (Ústav pro studium totalitních režimů), muzeoložka a předsedkyně spolku Memoria Anna Stránská – a také někdejší vězni a oběti estébáckého „vyšetřování“ Vlasta Černá, Bohumil Zhof a Marie Kelblová.
K dějinám věznice v Uherském Hradišti patří i skutečnost, že se po pádu komunismu nepodařilo potrestat někdejší příslušníky Státní bezpečnosti, především Aloise Grebeníčka a Ludvíka Hlavačku.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
