Dítě je slabé, bojím se, že by transport nevydrželo. Příběh Gertrudy Samuelové a její adoptivní matky Hedviky Vařbuchtové
Gertrudě Samuelové, které se také říká Heda, bude v lednu čtyřiaosmdesát let. Žije v Jihlavě, kde se za německé okupace narodila, má ráda křížovky, historii a vážnou hudbu. Potěšilo by ji, kdyby se jí ozval bratr, kterého nikdy neviděla, ale ví, že naděje není velká, protože už ho marně hledá několik let.
Gertrudu porodila 31. ledna 1942 jedenadvacetiletá zemědělská dělnice německé národnosti Frieda Schöberl. Otěhotněla s vojákem wehrmachtu Josefem Richterem, který byl přihlášen k pobytu v nedaleké Polné a o dítě nejevil zájem nebo o jeho existenci nevěděl (Frieda jeho jméno ani neuvedla do rodného listu).
Když bylo Gertrudě sedm dní, předala ji matka své starší české přítelkyni Hedvice Vařbuchtové, s níž sloužila na statcích. Není jisté, jestli dceru nechtěla, nebo se o ni jen nedokázala postarat. Adopce úředně neproběhla. Hedvika o Gertrudu pečovala a krmila ji obilným mlékem.
„Hedvika pocházela z jedenácti dětí, byla to chudá svobodná matka. Měla už syna Stanislava, ten byl o devět let starší než já,“ vzpomíná Gertruda Samuelová a pokračuje: „Byla velice dobrý člověk, říkala jsem jí maminko, protože o jiné matce jsem neměla tušení. Za pár let si k sobě vzala i dva syny své sestry, která zemřela. Mladší se jmenoval Jiří a umřel jako půlroční. S Janem jsem vyrůstala, měli jsme se rádi.“
Do května 1945 byla Jihlava národnostně smíšené město (a centrum německého tzv. jazykového ostrova): v roce 1930 tam žilo 31 tisíc obyvatel, z nichž se asi 18 tisíc hlásilo k české, resp. československé národnosti a asi 12,5 tisíce k národnosti německé. V Jihlavě žilo také přes tisíc Židů, z nichž většina nepřežila nacismus.
Po osvobození propukla v Jihlavě msta na Němcích se všemi ohavnostmi, které k tehdejšímu dění patřily. Jihlavští Němci byli mimo jiné nahnáni do internačních táborů a vyháněni (eufemisticky: odsunováni) do Rakouska a Německa.
Hedvičin souboj o německé dítě
V červnu 1945 se Hedvika Vařbuchtová s dětmi nastěhovala do jednopokojového bytu v tehdy Úřednické (později Leninově a dnes Seifertově) ulici č. 16. Gertruda vzpomíná: „Byl to dům po Němcích, kteří museli odejít. Hrála jsem si v prázdných bytech. Byl tam nábytek, šaty, nádobí, všechno.“
Hedvika Vařbuchtová se s Gertrudinou biologickou matkou Friedou po roce 1942 podle všeho příliš nestýkala. Publicista Zdeněk Geist napsal v článku pro Jihlavské listy (12. května 2020, název Gertrudu hodlám vychovati česky), že když se v květnu 1945 blížila k Jihlavě Rudá armáda, odjela Frieda Schöberl s jedním z vojenských transportů směrem na Západ. Co se s ní stalo, není jisté – je možné, že zahynula při náletu tzv. hloubkařů v posledních dnech války.
Gertruda neuměla německy, Hedvika jí vychovávala jako českou holčičku. Protože ji však úředně neadoptovala, měla Gertruda německé příjmení a stejně jako ostatní jihlavští Němci také německou státní příslušnost. Podle československých úřadů měla být „odsunuta“, což v červnu 1945 v případě tříletého dítěte znamenalo, že je v ohrožení života (pro příklad: 21. června 1945 zemřelo během pochodu ze Stonařova do rakouského Waldkirchenu 23 dětí).
Zdeněk Geist, který o případu mnohé zjistil, píše, že Hedvika Vařbuchtová zahájila boj o dceru právě v červnu 1945, kdy oslovila evakuační komisi národního výboru v Jihlavě. Obrátila se na ni s prosbou o povolení pobytu „dítěte, vychovávaného výhradně jen česky, které také umí mluviti jen česky“, s tím, že se o Gertrudu „hodlá starat i nadále, vychová ji česky, požádá o změnu jména a bude ji posílati do české školy“.
Evakuační komise žádosti vyhověla pouze prozatímně, do odvolání. Zdeněk Geist píše, že „úřady postupovaly vskutku důsledně. O rok a čtvrt později, v září 1946, měla být nyní čtyřletá Gertruda odeslána do… internačního tábora pro Němce v Mladkově u Boskovic, kde bylo zřízeno středisko pro opuštěné německé děti.“
Hedvika Vařbuchtová s předstihem žádala u Zemského národního výboru v Brně, aby jí dítě bylo ponecháno: „Je slabé a bojím se, že by transport nevydrželo. Nechci také, aby se dozvědělo o svém německém původu, protože umí jen česky a chci, aby z něho bylo naprosto české dítě.“
Na výzvu jihlavského Sboru národní bezpečnosti se tehdy Hedvika musela i s Gertrudou dostavit na Zemské velitelství internačních středisek v zemi Moravskoslezské v Brně. Gertrudě „zabalila do kufříku nejnutnější šatstvo a několik drobností, a netušila, vrátí-li se do Jihlavy společně“.
V souboji s bdělými československými úřady nakonec Hedvika Vařbuchtová uspěla: Okresní národní výbor v Jihlavě jí vydal potvrzení, že německé dítě nemusí do transportu. Potíže však neskončily, adopce vázla, ještě v roce 1948 zamítl Národní výbor v Přísečnici Hedvičinu „žádost o přijetí dítěte, které chcete adoptovati (Gertrudy) na Vaše jméno do domovského svazku“.
V září 1948 nastoupila Gertruda do obecné školy. Ve stejném roce její vyčerpaná adoptivní matka Hedvika Vařbuchtová vážně onemocněla, lékaři jí diagnostikovali rakovinu, s níž bojovala dva roky (k jejímu špatnému stavu prý přispěl i muž, bývalý československý voják, s nímž po roce 1945 nějakou dobu žila, který ji bil a před nímž musela chránit i děti).
Dne 30. září 1950 ve tři hodiny ráno Hedvika zemřela a Gertruda říká, že se s matčinou smrtí nikdy docela nevyrovnala.
Teta Malči a nadávky „do Němců“
Po smrti Hedviky Vařbuchtové se k dětem do Jihlavy nastěhovala její starší sestra Amálie, přezdívaná Malči. Říct, že si s dětmi nerozuměla, by bylo nedostatečné, podle všeho se z malé Gertrudy v době tetina pěstounství stalo velmi týrané dítě. Teta ji za sebemenší prohřešky tloukla tak surově, že se věc dostala k úřednímu projednávání. Nadávala jí při tom, že je „německá sv*ně“ a „německá palice“.
Zdeněk Geist interpretuje počínání Gertrudiny tety jako projev nenávisti k němectví, které dívka (navíc adoptovaná, cizí) v jejích očích symbolizovala. Gertruda říká, že teprve tetiny nadávky ji postupně přivedly ke zjištění, kým vlastně je a jaké má kořeny.
Brzy odešla z domova, nastoupila do práce, vystudovala zdravotní a ekonomickou školu. Začala se učit německy, pracovala v Čedoku a u Českých drah, dvakrát se vdala, žila svůj nelehký život. O německém původu se nikde nezmiňovala. Teprve po listopadu 1989 začala (mimo jiné s pomocí Červeného kříže, jihlavského archiváře Petra Dvořáka a později Zdeňka Geista) pátrat po svých německých příbuzných.
„Zjistila jsem mimo jiné jména mých biologických rodičů. A zjistila jsem také, že mám bratra Antona. Byl o dva roky mladší, a když se narodil, matka-Frieda ho také nechtěla… Vzala si ho vdova paní Ludmila Razimová z Jihlavy,“ říká Gertruda Samuelová.
A dodává: „Nevím, jestli ta paní Razimová byla také Němka, ale musela po válce odejít, utekla i s mým bratrem. Vypátrali jsme, že se mohli dostat do Rakouska. Pan Geist svůj článek o našem příběhu poslal do Německa i do Rakouska, bohužel se nikdo neozval. Ráda bych bratra našla, ale možná už nežije. Anebo žije – a vůbec o mně neví.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, které jsme tentokrát rozdělili na dvě části: v té druhé připomínáme osudy Dity Krausové, která přežila Terezín, Osvětim a Bergen-Belsen – a zemřela letos 18. října v Jeruzalémě ve věku šestadevadesáti let.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
