Tři vraždy z Litoboře a Lhotek. Příběh Josefa Víta mladšího, jeho rodiny a dalších obětí „akce Teror Náchod“
Josef Vít prožil téměř celý život v jednom kraji: narodil se 18. dubna 1942 ve Lhotkách u Náchoda jako prvorozený syn v rodině zemědělce a hospodského Josefa Víta staršího a jeho ženy Marie rozené Řezníčkové, která pocházela ze sousední Litoboře. Nebylo mu ještě deset let, když se stal svědkem dodnes nedošetřených událostí, které vedly k justiční vraždě jeho otce.
Materiály Státní bezpečnosti (StB) k největšímu vykonstruovanému politickému procesu se soukromými zemědělci v někdejším Východočeském kraji lze v archivech najít pod názvem „akce Teror Náchod“.
Soudní řízení, která se konala v lednu a červnu 1952, byla označena Karel Rudolf a spol. a Karel Vondráček a spol. Skončila čtyřmi rozsudky smrti, z nichž tři byly vykonány a jeden později změněn na doživotí.
Důvodem tří justičních vražd byla komunistická politika – úsilí o kolektivizaci venkova. Procesy měly vyděsit hospodáře, kteří nechtěli vstoupit do Jednotných zemědělských družstev (JZD). Veřejnosti měli být ukázáni údajní reakcionáři a agenti imperialismu, kteří škodí lidu a sabotují společné úsilí.
Nepoddajný lídr
„Měli jsme hospodu a hospodářství, nebyli jsme nijak zvlášť bohatí ani chudí, prostě živnostníci, měli jsme asi tři a půl hektaru,“ vzpomíná Josef Vít. Jeho otce si lidé vážili, měl přirozenou autoritu, která se projevila právě v počátcích kolektivizace.
Josef Vít starší nebyl proti družstevní spolupráci jako takové. Nevadila mu počáteční fáze družstev, v níž měli zemědělci společné stroje – zapojil se do ní jako traktorista. Odevzdávání dalšího majetku včetně dobytka a dalších zvířat se mu ale příčilo – a ostatní lidé ze vsi se řídili jeho příkladem.
Místní komunisté chodili lhoteckého hospodského nejdřív přesvědčovat, pak mu vyhrožovali a komplikovali mu život například tím, že zařídili, aby z náchodského pivovaru nedostával pivo.
Silná nechuť proti vnucovanému družstevnictví byla i v blízké Litoboři. V dobové zprávě StB se píše, že ve vsi je „pouze 10 příslušníků KSČ z celkového počtu 421 obyvatel. Jde o velmi nábožensky založenou vesnici, která má 385 katolických věřících… Zakládání JZD zde narazilo na odpor středních rolníků a vesnických boháčů.“
Stejskal, „agent ze Západu“
V létě 1951 se v Litoboři, respektive v tamním kraji, objevil 21letý muž jménem Miloslav Stejskal. Říkal o sobě, že přichází jako agent ze Západu a že ho „posílá Svobodná Evropa“. Podle materiálů Ústavu pro studium totalitních režimů „měl podle vlastních slov za úkol zastrašovat a odzbrojovat nejagilnější komunistické funkcionáře na Náchodsku… V dalších dnech pak skutečně odzbrojil několik funkcionářů v nedalekém Žernově a Mezilečí“.
Miloslav Stejskal západním agentem nebyl. Měl za sebou v mladém věku asi sedm trestů převážně za krádeže a není jasné, jestli ho Státní bezpečnost během jeho pobytu v Litoboři a okolí řídila (existují v tom směru odůvodněná podezření), nebo jen sledovala a využila.
S místními lidmi ho seznamoval především Karel Rudolf, sedlák a poválečný komunista, který však nesouhlasil s kolektivizací, byl ze strany vyloučen a podmínečně odsouzen. Ani jeho role v případu není zcela zřetelná.
„Lidi se k tomu Stejskalovi stavěli vstřícně, trochu mu pomáhali, byli rádi, že se jich někdo zastává. Měli ho za takového Jánošíka,“ říká Josef Vít. Sympatie však brzy slábly, protože „západní agent“ se choval neopatrně, jezdil po kraji na motorce, neskrýval se, ukazoval pistole. Pomoc od lidí si zřejmě také nevybíravě vynucoval.
Střelba v Bělovsi a Lhotkách
26. prosince 1951 se Stejskal objevil u domu Řezníčkových v Litoboři (kde žila rodina paní Vítové, rozené Řezníčkové, matky Josefa Víta mladšího). Žádal Josefa Řezníčka, aby mu opravil porouchaný motocykl, obstaral mu náhradní dopravu a doprovodil ho ke švagrovi do lhotecké hospody. Nakonec je odvezl místní autodopravce Jaroslav Lazar, jemuž se příliš nechtělo, ale Stejskal ho zřejmě přiměl namířenou pistolí.
Když dorazili do Lhotek, v hospodě se zrovna konala schůze KSČ. Hostinský Josef Vít starší tehdy viděl „západního agenta“ poprvé. Stejskal se ho zeptal, kde bydlí předseda místního národního výboru Jaroslav Hofman a v jaké vesnici žije zemědělský referent Antonín Hodoval. Hospodský mu to řekl.
Týž večer Miloslav Stejskal postřelil Antonína Hodovala v hospodě v Bělovsi (zásah nebyl smrtelný) a pak se vrátil do Lhotek, kde střelil do ruky manželku Josefa Hofmana, která ho nechtěla pustit do domu. Řezníček a řidič Lazar ho doprovázeli – v obou případech na něj čekali v autě.
Stodola plná agentů
Historik Pavel Světlík píše v obsáhlé diplomové práci o případu (Rodina sedláka Víta v represích režimu jedné strany, 2008/2009), že „nešťastní ‚agentovi‘ průvodci Josef Řezníček a Jaroslav Lazar byli k účasti na celé akci s největší pravděpodobností přinuceni pod hrozbou násilí. Za celou dobu nevzali do ruky zbraň a ani jiným způsobem nikoho neohrožovali. Stejskalově střelbě nebyli přítomni. Nikdy předtím se s ním nesetkali.“
Pozdě večer si pak „agent“ vynutil v Litoboři na Řezníčkových, aby ho nechali u sebe na půdě. Ráno 29. prosince stavení obklíčili příslušníci SNB, StB a milicionáři.
„Naši příbuzní nekladli žádný odpor a nic netajili. Babička jim řekla, že tam Stejskal je a že spí na půdě,“ vypráví Josef Vít mladší. Když Miloslav Stejskal přeběhl do stodoly a začal střílet, „spustili palbu z pušek a kulometů, házeli i granáty, jako by stodola byla plná agentů. Nakonec ho zabili. Vyhodili ho ze stodoly na zem jako pytel. A pak ho odvezli.“
„Teroristická skupina“
Krátce po zásahu zatkla StB v Litoboři dvanáct lidí, zatčen byl i lhotecký hospodský Josef Vít starší. Státní bezpečnost připravila vykonstruovaný proces s „teroristickou skupinou“ a sepsala zprávu, kterou pak zveřejňovaly noviny.
„Pracující lid byl rozhořčen již podruhé po surových vraždách funkcionářů KSČ a lidové správy v Babicích. I v tomto případě jsou to opět vesničtí boháči, kteří se spojili s nepřátelským agentem – teroristou – k tomu, aby vraždili poctivé a lidově demokratickému zřízení oddané občany a funkcionáře,“ píše se v nich.
„Jejich cílem bylo odvrátit funkcionáře KSČ, JZD a lidové správy od jejich budovatelského úsilí, důsledného plnění uložených úkolů a brzdit rozvoj socializace vesnice.“
Za pomoc smrt
Proces pro vybranou veřejnost se konal 27. ledna 1952 v sále městského divadla v Náchodě. Obvinění Josef Řezníček, Jaroslav Lazar, Josef Vít a Karel Rudolf byli odsouzeni k trestu smrti, Josef Svatoň k trestu odnětí svobody na 20 let, Jaroslava Hanušová na 16 let, Marie Vojtěchová na 18 let, Milada Střihavková na 18 let. Karlu Rudolfovi byl trest později zmírněn na doživotí.
Odsouzení neměli s údajným západním agentem Stejskalem a jeho činy většinou nic společného. Jaroslav Lazar se nechal přinutit k řízení auta a za to dostal trest smrti. Správce místní hasičské zbrojnice Josef Svatoň dostal 20 let za to, že dal Lazarovi 20 litrů benzínu (o Stejskalovi zřejmě vůbec nevěděl). Hospodský Josef Vít šel na smrt pouze proto, že Stejskalovi ukázal cestu.
Do procesu zařadila StB hlavně soukromé zemědělce. Josef Vít, Josef Řezníček a Jaroslav Lazar byli popraveni na Pankráci 10. července 1952. Odvolání jim nepomohla, žádosti o milost také ne.
Druhý proces a dětský domov
Komunistický aparát však stále neměl dost. Zatčena byla také manželka lhotského hospodského Marie Vítová, rozená Řezníčková. Soudili ji v červenci 1952 v druhém procesu se „skupinou“ Karel Vondráček a spol., dostala dvouletý trest. Nikoli za účast v údajném teroristickém spiknutí se Stejskalem, kterého nikdy neviděla, ale za „nadržování trestnému činu“.
Historik Pavel Světlík cituje ve své práci z rozsudku Státního soudu: „Po zatčení svého manžela, s jehož trestnou činností byla (Marie Vítová) seznámena, místo aby jako pořádný občan lid. dem. státu tuto hnusnou činnost spravedlivě odsoudila a své děti učila lepšímu životu, zanevřela na lid. dem. státní zřízení a v tomto směru také zaměřila výchovu svých dětí.“
Děti, tedy Josef Vít mladší a jeho malý bratr Jiří, skončili po matčině zatčení v dětském domově. Domů se vrátili za rok, kdy Marii Vítovou propustili z vězení na amnestii. Všichni pak žili s babičkou v Litoboři, kde se již JZD mohlo nerušeně rozvíjet.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, k jejichž přípravě tentokrát přispěly Iva Chvojková Růžičková a Noemi Sáričková z Paměti národa.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
