Krvavá vlajka od rozhlasu, uhořené ženy, mučení... Pamětníci vzpomínají na srpen 1968 a 1969
Je to už 57 let od počátku sovětské okupace Československa. Začala 21. srpna 1968 vpádem vojsk „spřátelených států“ Varšavské smlouvy, rozhodlo se o ní v Moskvě – a poměrně málo se zdůrazňuje, že trvala více než dvacet let. Poslední z desítek tisíc sovětských vojáků odešli v roce 1991. Příběhy 20. století tentokrát přináší vzpomínky na srpen 1968, na to, jak okupace zasáhla do životů lidí, kteří ji nepřijali, a na brutálně potlačené demonstrace z roku 1969.
První vzpomínka na 21. srpen, která v pořadu zazní, je tragická. I když se proti sovětským vojskům nebojovalo, okupace si podle historiků do konce roku 1968 vyžádala 137 obětí – například v Desné v Jizerských horách havarovala a vybuchla sovětská cisterna s benzinem.
Byl u toho tehdy dvaadvacetiletý Miroslav Jeník, který jel s bratrem a kamarádem za ruskou kolonou.
„S bráchou jsme si všimli, že u chodníku leží žena. Hořely jí vlasy, sukně i punčochy… Uhasili jsme ji, hodili jsme na ni deku. Dlouho trvalo, než se k ní dostala sanitka, protože oheň byl příliš silný, šlehal i z kanálů, kam natekl benzin,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa.
Těžce zraněná žena se pravděpodobně jmenovala Marie Kosinová. Při nehodě uhořely také Marie Vodáková (1899–1968) a její osmiletá vnučka Dagmar Škavová (1960–1968).
Miroslav Jeník v příštích měsících protestoval proti okupaci i proti obnovenému „tuhému“ komunistickému režimu v Československu a v roce 1970 za to šel na deset měsíců do vězení.
Vlajka s krví
Dalšímu z pamětníků, skautskému vedoucímu Petrovi „Kimovi“ Maišaidrovi z Prahy, bylo v srpnu 1968 sedmadvacet let. Když se dozvěděl o okupaci, vyrazil do pražských ulic.
Poblíž budovy rozhlasu namočil československou státní vlajku do krve mrtvých lidí – a mladí skauti na ni v příštích desetiletích skládali slib.
Petr Maišaidr vedl v 70. a 80. letech ilegální skautský oddíl. Ani on se nepřizpůsobil a nedělal v okupovaném Československu kariéru. Později podepsal Chartu 77.
„Jeho“ vlajka se o desítky let později dostala na Ukrajinu jako symbol boje za svobodu, porozumění a podpory – v roce 2023 ji tam dovezl plukovník Otakar Foltýn a spolupracovníci Paměti národa.
Demonstrace ze srpna 1969
První výročí okupace v srpnu 1969 provázely velké protesty, které nové vedení KSČ a státu potlačilo s neobyčejnou brutalitou, mimo jiné ve snaze zavděčit se Moskvě.
Takzvaná normalizace nezačínala všeobecnou pookupační rezignací na ideály demokracie a svobody – a následným „konsensem“ mezi obyvateli ČSSR toužícími po klidu a novou mocí. Začala brutálním násilím.
Demonstrace se v srpnu 1969 konaly několik dní v Praze, v Brně, v Liberci a v mnoha dalších městech. Tím ale definitivně končily naděje na uvolnění poměrů spjaté s pražským jarem. Na mnoho let to také byly poslední velké veřejné protesty československé veřejnosti.
Vláda totiž proti desetitisícům demonstrantů nasadila armádu, příslušníky Sboru národní bezpečnosti a členy Lidových milicí. Došlo k ostré střelbě, výsledkem zásahu byly stovky zraněných, desítky postřelených a pět zastřelených (další dva lidé zemřeli).
Stovky zatčených lidí mučili příslušníci SNB způsobem, srovnatelným s praktikami policie v současném Rusku a Bělorusku Vladimira Putina a Alexandra Lukašenka.
K pražským protiokupačním demonstrantům patřil i budoucí předseda české sociální demokracie a české vlády a posléze evropský komisař Vladimír Špidla.
Zatčen byl 21. srpna 1969 na Václavském náměstí. „Sebrala mě policejní hlídka, odvedli mě do Krakovské ulice, kde byli ještě i další lidé. A můžu říct, že mě asi tak dvě, dvě a půl hodiny opravdu mučili,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa.
„Nebyl to nějaký třetí stupeň. Ale spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel posadit a nějaký mladý hošík mi říkal: ‚Ach, já už mám tak umlácenou ruku...‘ A buch! Dal mi pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit, zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli.“
Ve světle ruské agrese vůči Ukrajině je výročí okupace Československa zvlášť důležité: Ukrajinci se v únoru 2022 Rusům ubránili – a kdo jiný by měl mít samozřejmé pochopení pro jejich stále trvající boj za svobodu a za vlast, než obyvatelé země s ještě živou okupační zkušeností?
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž vzpomínají také lékař Josef P. Skála, politolog Bohumil Doležal, pedagožka Jiřina Čechová a lékařka Jana Kulhánková.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
