Jsem šťastný penzista, protože jsem zažil holokaust, tvrdil bývalý vězeň a partyzán Otto Šimko
Třiadevadesátiletý Otto Šimko chodí třikrát do týdne plavat. Na procházky ho doprovází jeho mladší přítelkyně. Často navštěvují divadlo. Bedlivě a s obavami sleduje světové dění, o kterém vehementně diskutuje na pravidelných seminářích anglické a německé konverzace na židovské obci v Bratislavě. Otto Šimka, který přežil za války koncentrační tábory a partyzánské boje v horách, obvykle zastihnete ve vynikající kondici a veselé náladě.
Svůj příběh často vypráví na školách, historikům a novinářům. Na Slovensku ho dobře znají – vznikly o něm rozhlasové a televizní dokumenty. Každou chvíli o něm někdo napíše článek nebo vyjde rozhovor.
V Čechách jeho příběh zná jen hrstka zasvěcených. Přitom se jedná o výjimečně dramatický a příběh plný zvratů. Kým vším v životě byl?
Telegraficky: student gymnázia, vazač knih, vězeň, brašnář, partyzán, kat i hrobník, zajatec, útěkář, komunista (dnes prý definitivně vyléčený), student práv, strojník, novinář, vychovatel na učňáku, podnikový právník.
Dnes – jak říká na nahrávce pro Paměť národa – je spokojený a šťastný důchodce, který má prý život snadnější než ostatní. „Zažil jsem holokaust. Copak se mohu kvůli něčemu zlobit? Vše zlé dokáži touto zkušeností relativizovat,“ usmívá se Otto Šimko.
Zákazy mu nevadily
Otto Šimko se narodil na Slovensku v Topoľčanech roku 1924 v židovské rodině respektovaného advokáta a později soudce. Maminka se v domácnosti starala o babičku, která s nimi žila. S mladším bratrem Ivanem, který za války zahynul, vyrůstali v Nitře.
„Měl jsem opravdu šťastné dětství. Pak přišel nešťastný 14. březen 1939. Vznik samostatného Slovenského státu. Úřední omezení židovského obyvatelstva třeba zákaz rybolovu, vlastnění kůží, zákaz navštěvování kaváren mi ani moc nevadila. Na ryby jsem nechodil, do kaváren také ne, hvězdu jsem nosil, jindy jí schovával, rádio jsem poslouchal, udělal jsem si krystalku.“
Že je odvržený, to bolestivě pocítil v kvintě před maturitou v piaristickém církevním gymnáziu. Učitel přišel do třídy a na tabuli stálo, že židé poškozují slovenský národ a budou jim přidělena místa, která jim náleží.
„Museli jsme si přesednout do zadních lavic. A to je právě to. Transporty do Osvětimi a vraždy v plynových komorách souvisí s tím, když dovolíte, aby si někdo musel přesunout z jedné lavice do druhé, protože je žid. Každý odsoudí vraždu, ale antisemitismus začíná právě v té třídě,“ vysvětluje Otto Šimko.
Pustili je z koncetráku
Gardisté celou jeho rodinu zatkli 1. září 1942. Odvlekli je do sběrného tábora v Žilině. Po dvou měsících je za nevyjasněných okolností přemístili do pracovního lágru Vyhne.
„Pracoval jsem v brašnářské dílně. Vyráběli jsme kožená pouzdra pro gardisty. Tatínek třídil kůže podle barev. Pletl si odstíny, jako třeba béžovou, teprve tam se je naučil rozlišovat,“ vypráví s pohnutím v hlase Otto, který ponížení rodičů těžko snášel.
Po roce rodinu z tábora za dosud nevyjasněných okolností propustili. Výjimku vydal ministr soudnictví Gejza Fritz. V jejich nových křestních listech stálo místo izraelského náboženství římsko-katolické. Vrátili se do Nitry.
S flintou v ruce
Otto našel v novinách inzerát. Odjel přijmout zaměstnání v knihvazačské dílně v Liptovském Mikuláši.
„A tam mě zastihlo povstání. Hned jsem se přihlásil k československé armádě, kde jsem dostal základní výcvik,“ vzpomíná na velké okamžiky slovenského národa.
Po potlačení SNP se Otto připojil k partyzánskému oddílu, který se stáhnul na Žiarskou chatu v Roháčích. „Toto partyzánské období bylo pro mě fakticky vykoupením, co se týká psychické stránky. Konečně jsem byl svobodný. Měl jsem pušku proti nepříteli. Mezi partyzány jsem se cítil úplně rovnocenný.“
Zachránil ho svrab
Ve vesnici v údolí partyzáni náhodně zajali příslušníka SS, dozorce z Dachau, který tu navštívil milenku. V horách ho vyslýchal Otto, který jediný uměl perfektně německy. Od sovětského velitele dostal rozkaz popravit ho.
Němec věděl, co ho čeká, přesto ničeho nelitoval. „Je divný pocit zastřelit neozbrojeného člověka. Byl mladý. Ptal jsem se ho, jestli ví, proč musí zemřít. Co si myslí o Hitlerovi? Ničeho nelitoval. O to snadnější bylo ho zastřelit,“ vypráví Šimko, který popraveného německého vojáka zahrabal za chalupou.
Když pak wehrmacht místo obsadil, kdosi je zradil, partyzáni se museli stáhnout víc do hor. Němci tělo důstojníka SS vykopali a jeho popravu začali vyšetřovat. Zatkli několik partyzánů a mezi nimi i Ottu. Zastavila ho totiž hlídka gardistů na cestě do Liptovského Mikuláše.
„Prokazoval jsem se rodným listem, ne občanskými doklady. A to jim přišlo divné. Stáhli mi nohavice,“ popisuje Šimko, kterého gardisté svlékli a zjistili, že je obřezaný.
Výslechy, kde ho surově tloukli a nutili k doznání, že je partyzánem, který se podílel na oné popravě, vydržel. Zaslechl rozhovor v němčině, kde se vyšetřovatel vyjádřil, že má o tom malém židovi pochybnosti.
To Ottovi dodalo sebevědomí, že je zmátl. Dokola opakoval, že s partyzány nemá nic společného. Zachránila ho kontrola Červeného kříže ve věznici, která u něj našla svrab a nařídila, aby byl vězeň dopraven do nemocnice na dezinfekci.
Utekl oknem v koupelně. Do konce války se ukrýval.
Bývalý komunista
Otto Šimko se poslední týdny druhé světové války ukrýval v bunkru ve sklepě pod jednou pivnicí v Nitře. Měl strach, že ho sousedé poznají a jako uprchlého žida vydají gardistům.
V dubnu kdosi nečekaně sestoupil do sklepa. Byl to ruský důstojník, který mu řekl, že od této chvíle je svobodný.
Právě tak popisuje Šimko silné okamžiky konce války. Sovětský voják – jak říká – se pro něj stal bohem.
„A to určovalo později můj vztah k Rusku a ke komunistické straně,“ vysvětluje bývalý novinář a právník svůj životní omyl. Do strany vstoupil už v partyzánském oddíle. Po válce studoval právnickou fakultu.
Pracoval mimo jiné v zahraničním oddělní deníku SMENA. S komunistickou ideologií se definitivně rozešel po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968, kdy ho soudruzi z KSČ vyhodili. StB ho pak sledovala.
Do závěrečné svodky v roce 1986 – než kádrový spis estébáci uložili do archivu – si kromě jiného poznamenali: „Cítí odpor ke straně. A ten se přenáší i na dceru Dagmar. Schvaluje Chartu 77, její obsah hodnotí pozitivně. Lituje, že neemigroval, když mohl.“
Příběh Otto Šimka zpracovali lidé ze slovenského Post Bellum. Celý záznam vyprávění, fotografie a texty zpřístupnili ve velké internetové sbírce Paměť národa. Post Bellum žije díky soukromým darům. Lidé jí posílají drobné finanční částky každý měsíc. Pomozte Paměti národa i vy. Jak na to, se dozvíte zde.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
