Politika znovu zasahuje do historických příběhů. I do toho o Lidicích, tvrdí historik Kyncl

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lidice

Česko si ve středu připomíná jednu z nejtragičtějších událostí tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava: vyhlazení Lidic. Proč lidický příběh tak často svádí k manipulacím a zpolitizování, vysvětluje v pořadu Interview Plus historik Vojtěch Kyncl.

V noci z 9. na 10. června 1942 obklíčili příslušníci německé pořádkové policie a gestapa obec Lidice. Vesnici vypálili, muže zastřelili, ženy poslali do koncentračního tábora a většinu dětí později zavraždili plynem. Stalo se tak v rámci odvetných opatření po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Tragický osud Lidic a jejích obyvatel se stal symbolem nacistické hrůzovlády. A po únorovém převratu se podle Vojtěcha Kyncla z Historického ústavu Akademie věd obec stala výkladní skříní komunistické ideologie.

Socialistická vesnice?

„Zatímco ještě v letech 1945 nebo 1946 zaznívalo, že Lidice – a také Ležáky – budou znovu vybudovány, protože chceme zapomenout na válku, a dát dětem a ženám nový domov, tak po roce 1948 se Lidice staly vzorovým příkladem, jak má vypadat socialistická vesnice: bez kostela, všechny domky musely být stejné, nebyly obnoveny statky, i když některé ženy hospodařit chtěly. Jenže statky byly znárodněny,“ popisuje historik.  

Teprve v posledních dekádách se podle něj začal obraz toho, co se v Lidicích odehrálo za války i po ní, stávat komplexnějším a méně černobílým, a to i díky bádání vědců. Lidé ale mají tendenci pohled na vlastní historii zastírat, varuje historik.

 „Je to generační problém. Zatímco s paní (poslední žijící lidickou ženou, Jaroslavou) Skleničkovou můžeme spoustu věcí rozebírat úplně otevřeně, protože tu dobu si zapamatovala. Tak najednou nám tu vyvstal druhý, třetí, čtvrtý, generační bod – a známe to třeba z Německa. Tam první poválečná generace neměla problém přiznat, že dědeček nebo manžel byl člen gestapa. V druhé generaci už říkají, že sice byl členem, ale chtěl zachraňovat lidi. A třetí generace říká, že sice byl v gestapu, ale chtěl pomáhat Židům. Takhle si přikrášlujeme naše předky, je to přirozené, chceme to tak mít,“ vysvětluje Kyncl.

Politika znovu zasahuje 

To se podle něj odráží i v tom, jak se vypráví o Lidicích. Kyncl i na příběhu Židovky Štěpánky Mikešové z Lidic ukazuje, jak problematické to může být. Mikešová byla zatčena jen několik dní před vypálením obce, a to na udání své bytné, součástí vyprávění o lidických obětí se ale postupně stává teprve nyní díky Kynclovu bádání.

„Celý ten příběh nám ukazuje, že politika, která začala zase znova zasahovat do našich historických příběhů, má tendenci je měnit,“ varuje historik.

A pokračuje: „Obrovsky mě mrzí, že některá média začala ten obraz přebírat tak, že se pleteme a že jsme ten příběh upravili nebo špatně vyhodnotili. Ale dokumenty jsou jasné, ten příběh se takhle odehrál, nemáme nic, co by ho zpochybnilo, žádné další svědectví. A je tu pořád otázka, že se o jedné lidické ženě mlčelo – nejen po válce, to chápeme. Ale pro mě je neomluvitelné, že se o tom mlčí i po roce 2000, kdy se lidický památník buduje v demokratických podmínkách.“

Jak se vypálení Lidic stalo součástí toho, jak chápeme zločiny proti lidskosti? Celé interview Plus Jana Burdy si můžete poslechnout v audiozáznamu.

Spustit audio
autoři: Jan Burda , kac

Odebírat podcast

Související