Jak učit dějiny? Už od září by školy neměly zahlcovat fakty a víc rozvíjet kritické myšlení
Člověk by měl znát historii vlastní země a do jisté míry i světa, ve kterém žije, o tom není pochyb. Kde je však hranice mezi smysluplným poznáním a zahlcením fakty? Otázka, která je aktuální zvláště ve školní výuce. Řada učitelů klíč k „zábavné“ formě výuky dějin už našla. A ministerstvo školství by rádo motivovalo i ostatní. Jestli se to povede, ale zatím zůstává zašifrováno mezi řádky nových rámcových vzdělávacích programů.
Čtěte také
Učit dějepis na základě memorování dat a událostí bez jasného vědomí souvislostí a spojitosti s dneškem, který nám právě znalost historie může o něco více osvětlit, je slepá ulička.
Můžeme jen stěží očekávat, že si děti, zahlcené nadměrným množstvím informací, najdou k dějinám vztah. Ten většinou plyne z osobního prožitku, ať už jsou za ním rodinné příběhy, zajímavé knihy či motivující učitelé, pro které je učebnice jen jednou z mnoha pomůcek výuky.
Všechno je jinak…
S revizemi výuky dějepisu máme za posledních 35 let od listopadu 1989 celou řadu zkušeností. Právě sametová revoluce ostatně přinesla jednu z nejzásadnějších změn – nejen pro společnost jako celek, ale i pro učebnice a učitele.
Čtěte také
Ze dne na den přestalo platit mnohé z toho, co bylo dříve předkládáno jako historická pravda. Bylo jasné, že dějiny je třeba nejen přepsat, ale také důkladně promyslet, co a jak z nich vlastně učit.
V porevolučních letech tak nevznikly jen nové učebnice, ale i nové školy, které hledaly jiný způsob výuky. Mnohé z nich stavěly na vztahu mezi učitelem a žákem jako na partnerském dialogu.
Cílem bylo předat žákům nejen znalosti, ale i dovednosti důležité pro život – schopnost klást otázky, ověřovat informace, tvořit si vlastní názor a chápat dějiny v souvislostech.
Čtěte také
Ministerstvo školství dlouhodobě usiluje o proměnu vzdělávacího systému – už od září 2025 začne v asi stovce pilotních škol výuka podle nových rámcových vzdělávacích programů. Jejím cílem je méně zahlcování fakty a více rozvoje kritického myšlení a porozumění souvislostem.
Změny však přinesou i redukci časové dotace některých předmětů, včetně dějepisu. Ne všichni učitelé jsou z tohoto požadavku nadšení. Pilotní školy mají během následujících let prověřit, co taková inovace přinese – a co může přinést dětem.
Nejen žák, ale badatel
Způsob, jak přivést děti ke kritickému přemýšlení nad dějinami i světem kolem sebe, už delší dobu nabízí tzv. badatelská metoda výuky.
Čtěte také
Místo klasického výkladu s množstvím informací přichází učitel na začátku hodiny s otázkou – někdy provokativní, jindy tajemnou či zdánlivě jednoduchou. Například „Jak dějiny utvářely místo, ve kterém žijeme“? Právě tuto otázku mají žáci v průběhu hodiny samostatně či ve skupinách prozkoumat, hledat na ni odpovědi z různých zdrojů a učit se formulovat vlastní závěry.
Badatelský přístup staví na zvídavosti a vnitřní motivaci – dává dětem prostor objevovat, diskutovat, pochybovat i argumentovat. V dějepisu tak místo „správného letopočtu“ získávají důležité dovednosti: Jak rozpoznat manipulaci, jak si ověřovat fakta, jak chápat události v širších souvislostech a proč se minulost stále znovu vrací do přítomnosti.
Jak badatelská výuka funguje v praxi, a jak se obecně výuka dějepisu od sametové revoluce proměnila, o tom uslyšíte v pořadu Téma Plus Naďi Revilákové.
S hosty: pedagog s téměř 40letou praxí Jan Kvirenc, učitel dějepisu a ředitel gymnázia Victoria High School Tomáš Mikeska, lektorka zážitkových workshopů Post Bellum Jitka Míčková, didaktik dějepisu a učitel na gymnáziu Přírodní škola Jaroslav Najbert a zakladatel tohoto gymnázia František Tichý.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
