Legendární generál vzpomíná na Cizinecké legie i boj o Těšínsko. Josef Šnejdárek: Co jsem prožil

Josef Šnejdárek se narodil v Napajedlích, ale maminka mu umřela, když měl teprve patnáct měsíců. Už ve čtyřech letech ale ukazoval, jak silnou má vůli. 

„Když mi byly čtyři roky, zjistil jsem, že v Napajedlích nezastavují rychlíky. Rozhodl jsem se zakročit. Jednoho dne jsem si stoupl mezi koleje a máváním čepice jsem přiměl vlak k zastavení. Strojvedoucí sestoupil z lokomotivy a vyřídil celý případ pohlavkem, až jsem sletěl z náspu,“ vzpomíná v autobiografii československý hrdina.

„Žádné vyšetřování, žádné řeči, žádné hlášení. Strojvůdce mi utkvěl v paměti jako jeden z nejrozumnějších mužů, které jsem v životě poznal.“

Ve třinácti letech se Šnejdárek rozhodl, že se stane tureckým generálem neboli pašou. 

„K tomu účelu jsem ovšem musel jít do Cařihradu. Ze školního atlasu jsem vytrhl mapu Dolních Rakous, Štýrska, krajiny přímoří s Istrií a zemí balkánských,“ popisuje ve svém životopisu. Vyprázdnil prý pokladničku a potají odjel do Vídně, odkud šel pěšky do italského Terstu.

„Na cestě jsem nocoval u dobrých lidí, kterým jsem vždy vyprávěl jednu a tutéž historku: jsem sirotek, mám známé v nejbližším městě a jdu k nim. To město jsem vždycky nalezl na mapě,“ vysvětluje. Z Terstu poslal rodině telegram s prosbou o peníze a místo obálky dorazil strýc, který ho vzal domů.

Šnejdárkův život, jak přibližuje v knize Co jsem prožil, byl pozoruhodný i v následujících letech. Dobrodruhem zůstal, vstoupil do rakousko-uherské armády a rychle v ní kariérně stoupal. Přidal se k francouzské Cizinecké legii a působil v severní Africe. 

„Základem velení je vědět, co voják může snést a co nemůže snést. Velká chyba je myslit, že voják nemůže, a on zatím nechce. Větší chyba je myslit, že voják nemůže a on může. Největší chyba, protože křivda, je myslit, že voják nechce, a on zatím nemůže,“ tvrdil.

Za první světové války se stal členem Československých legií a vysloužil si hodnost majora. A v roce 1919 vedl československé jednotky v sedmidenní válce s Polskem o Těšínsko. Tehdy se dokonce stal terčem atentátu. 

V dalších letech působil jako zemský vojenský velitel na Slovensku a byl to on, kdo dal rozkaz k opevnění bratislavské Petržalky betonovými bunkdy.

V roce 1939 odešel do Francie a po jejím obsazení se přesunul do severní Afriky, kde v roce 1945 zemřel. 

Jeho příběh uslyšíte v Radioknize po dobu osmi týdnů.