To musí tiše zaniknout aneb Nestraníci a političtí vězni v roce 1968

Čtěte také

Disidentka, která se rvala s estébáky, získává Cenu Paměti národa

Na počátku Klubu angažovaných nestraníků (KAN) stál na jaře 1968 třicetiletý chemik Ludvík Rybáček, který vzal vážně článek spisovatele Alexandra Klimenta v Literárních listech „Aktivita nepojmenovaných“.

A v polovině března 1968 se v provizorní dřevěné budově patřící Ústavu anorganické chemie ČSAV v Dejvicích poprvé sešla parta mladých lidí, většinou absolventů biologie a chemie. Rozhodli se založit klub, který by byl hlasem nestraníků v Československu. Byla to naprosto legitimní, přesto v očích režimu provokativní aktivita.

Být či nebýt politickou stranou?  

Z prosté skutečnosti, že jedna strana držela do té doby veškerou moc ve státě, plynulo, že pokud se někdo hlásí k nestranictví, a ještě k tomu angažovanému, dává najevo, že má jednak trochu plné zuby dominance KSČ a její diskriminace všech mimo vlastní řady, a za druhé, že chce nabídnout alternativu.

Čtěte také

Bohumil Peroutka, tichá oběť hlučné doby. Sebeupálením v říjnu 1969 neburcoval, ale nesouhlasil

Jaká ale má být, kam se má rozvíjet – na tom se „nestraníci“ během krátkého období své existence v podsadě nedokázali sjednotit.

Nebylo divu. Čas pádil a překotný vývoj si nedovolil ujasnit, zda má KAN začít časem fungovat jako politická strana, nebo se má převtělit v nějaký trvalý debatní klub.

V jakýsi „think tank“, který by do politiky posílal osobnosti nezávislé na současném establishmentu. Jak ale vtipně poznamenal filozof Ivan Sviták, po krátký čas „ideolog“ nově vznikající formace: Nedává smysl zakládat u bazénu klub neplavců.

Pan ministr vnitra nám fandí

Političtí vězni to měli s legalizací svého klubu K 231 možná ještě obtížnější. Zkratka klubu vznikla odkazem na doslova zločinnou legislativní normu z podzimu 1948 – Zákon na ochranu lidově demokratické republiky.

Čtěte také

Podporovali v době pražského jara sdružení K 231 reformní komunisté?

A přes počáteční sympatie ministra vnitra Josefa Pavla, který navzdory své minulosti angažovaného komunisty patřil zároveň k bývalým politickým vězňům, se brzy ukázalo, že i pro reformisty v KSČ, natož pro Sověty bude takováto organizace naprosto nepřípustná.

Tajemník K 231 Jaroslav Brodský, jeden z nejaktivnějších představitelů klubu a jeho nejlepší řečník, ovšem relativně dlouho veřejně vyjadřoval podporu reformátorům v KSČ a přesvědčoval například plénum schůze K 231 v Plzni, že je zcela v pořádku, že organizace například vstoupila do úzké spolupráce s ministerstvy vnitra a spravedlnosti. Cílem koneckonců byla rehabilitace nevinně odsouzených.

Ta se podařila jen částečně – rehabilitační zákon přijatý na konci června 1968 byl polovičatý, navíc po Husákově nástupu v létě 1970 samozřejmě zrušený.

Sen o svobodných volbách  

Za čistý výtrysk radosti bývá považován 1. máj 1968. Mnohahodinový záznam přímého přenosu moderovaný elitními redaktory tehdejšího Československého rozhlasu v sobě spojuje naprosto protichůdné prvky.

Podávání svačiny prvnímu tajemníkovi na tribunu působí po letech jako ryzí dadaismus a leckteré výroky z toho dne svým stylem připomínají pozdější humor dvojice Vodňanský – Skoumal („Českoslovenští hippies zdraví soudruha Dubčeka“). Ale všeobecné nadšení nemohlo zakrýt skutečnost, že především průvod KANu v podstatě zaváněl pro KSČ průšvihem.

Čtěte také

Udělat tlustou čáru za minulostí byla chyba. KSČ se měla zrušit, říká Karel Sedláček, hlasatel plzeňského rozhlasu v srpnu 1968

Mimochodem, tři dny po májových oslavách poté odletěli představitelé KSČ do Moskvy, kde jim Brežněv umyl hlavu takovým způsobem, že po návratu dlouho a horečně přemýšleli, jak dupnout na brzdu a zárodky opozičních aktivit v tichosti potlačit. Což se nemohlo podařit.

Při poslechu záznamu z 1. května 1968 posluchači svým způsobem i zatrne. Je to vlastně jeden z nejemotivnějších záznamů z toho roku. Dubček a Svoboda mávají z tribuny a usmívají se, členové a příznivci KANu volají „chceme svobodné volby“, a rozhlasoví redaktoři radostně komentují, že se jich přece možná dočkáme.

Při znalosti dalších tragédií a ztrát je skoro bolestivé to slyšet. Šlo i o ztráty emigrační – nemalá část vedení KAN i K 231 odešla po srpnu 1968 do exilu. Včetně Jaroslava Brodského a Ludvíka Rybáčka a jeho pozdější manželky Jiřiny.

Věděli, že doma se stávají nepřáteli státu.