Vojenské intervence: Vichr v Budapešti

Invaze sovětských jednotek do zemí střední Evropy vypadají trochu jako protimluv. S výjimkou Československa měli Sověti ve svých nových satelitech dostatek jednotek na udržení pořádku v zemi, ne však na potlačení případné celonárodní vzpoury.

Čtěte také

Červenec 1989: Kádár je mrtev, ať žije Nagy!

Příběh budapešťského povstání, které se na přelomu říjnu a listopadu 1956 rozšířilo na celou zemi, je unikátní především mírou odporu proti domácím stalinistům, jejich tajné policii, ale i proti sovětským okupantům.

Nešlo o žádnou selanku: Povstání se šířilo a rostlo na síle jako požár. Došlo mimo jiné ke střílení a lynčování příslušníků maďarské tajné policie, kteří se ovšem zase podíleli na masakru civilistů u maďarského parlamentu.

Mezi ikonické momenty maďarské revolty patří i demonstrativní pokácení Stalinovy sochy, jejíž hlava se pak několik dní bezprizorně povalovala na ulici mezi tramvajovými kolejemi, a také všudypřítomná povstalecká maďarská vlajka s kulatou dírou uprostřed – pozůstatek po vykuchaném srpu a kladivu.

Poláci to ustáli

Inspirací pro Maďary se toho roku stal především vývoj v Polsku, zejména nepokoje v Poznani. Poté, co tajný Chruščovův projev o Stalinových zločinech pronesený v Moskvě doslova na místě nepřežil polský komunistický šéf Bolesław Bierut (zemřel v moskevské nemocnici ještě v době konání 20. sjezdu KSSS) byl nakonec v říjnu 1956 do čela polských komunistů povolán tehdy za reformistu považovaný Władysław Gomułka.

Čtěte také

Hudbu složil, film natočil. Maďarský režisér ukazuje 60 let starou revoluci mladým

Vzhledem k tomu, že změna nebyla se Sověty předem konzultována, přispěchala z Moskvy delegace v čele se samotným Chruščovem, aby si nového prvního tajemníka proklepla.

Zkouška dopadla nakonec k oboustranné spokojenosti – Gomulka slíbil, že navzdory jistým hospodářským reformám a většímu důrazu na samostatnou polskou politiku bude vedení PSDS nadále „držet basu“ ve všech spojeneckých otázkách, jako bylo polské členství ve Varšavské smlouvě nebo v RVHP.

Sovětský vůdce si na oplátku s sebou do Moskvy „odvezl“ Konstantina Rokosovského, sovětského maršála a do té doby polského ministra obrany v jedné osobě. Poláci zkrátka přesvědčili Sověty, že zůstávají spolehlivými spojenci.

Tanky se tak ve varšavských ulicích neobjevily, ačkoli o tom původně Sověti reálně uvažovali. Ovšem jen co se situace v Polsku uklidnila, rozhořel se maďarský požár, s daleko vážnějšími důsledky.

Na špatné straně historie

Maďarská revolta proti domácím stalinistům i maďarskému komunismu jako takovému dozrávala několik let a v okamžiku, kdy byl Imre Nagy už podruhé povolán do funkce předsedy vlády, se on sám ocitl ve vleku událostí, které mohl ovlivnit jen v omezené míře.

Čtěte také

Politické vraždy: László Rajk aneb Jak se v Maďarsku roztáčela kola procesů

Sirkou v maďarském sudu škrtli studenti, kteří na základě zpráv z Polska začali ve svých debatních kroužcích otevřeně nastolovat otázku přechodu země k demokracii a k neutralitě, tedy vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy.

Protesty se brzy rozšířily masově do všech vrstev společnosti, postupně se přidávali vojáci, úředníci i početné budapešťské dělnictvo. Protirežimní demonstrace se začaly vymykat kontrole a vedení maďarských komunistů povolalo k uklidnění situace v té obě už takřka penzionovaného bývalého premiéra Imre Nagye.

Ten se své druhé politické mise ujal s jistými rozpaky, ale byl v danou chvíli jedinou osobou, ve kterou měli alespoň částečnou důvěru demonstranti a která vypadla jako vhodný nástroj záchrany maďarských komunistů všeho druhu, včetně kovaných stalinistů.

Tanky odjely. A pak znovu přijely  

První sovětská demonstrace síly v ulicích Budapešti na konci října 1956 byla sice krvavá, ale zatím ne likvidační. Sověti se za pár dní a na základě písemné dohody s Nagyho vládou naoko stáhli, v dané konstelaci neměli šanci povstání potlačit.

Druhá sovětská intervence pod krycím názvem „Vichr“ začala 4. listopadu, kdy Sověti udeřili na Budapešť znovu a s mnohonásobně větší údernou silou čítající přes tisíc tanků.

Čtěte také

Maďaři v roce 1956 žádali o azyl, dnes ale uprchlíky odmítají

Imre Nagy a jeho blízcí se uchýlili na jugoslavské velvyslanectví, právě Jugoslávie ovšem v celé maďarské tragédii nakonec sehrála obojetnou úlohu. Přestože Jugoslávie formálně maďarské reformy do jisté míry podporovala a sama měla se sovětským nátlakem své zkušenosti, Josif Broz Tito nakonec po ponižující cestě Chruščova s Malenkovem na ostrov Brioni slíbil Sovětům podporu.

Z jugoslávské ambasády byli nakonec Imre Nagy a jeho blízcí vylákáni pomocí falešných slibů o beztrestnosti. Jejich únos do Rumunska údajně řídil sám šéf KGB Ivan Serov. Odsouzení a poprava revolučního premiéra i jeho ministra obrany Pála Malétera se v červnu 1958 stala brutální a mstivou tečkou Jánose Kádára za povstáním.

Nikdy už nevěřit Západu

Poučení z povstání proti Sovětům je ovšem v dnešním Maďarsku dvojaké a pro Čechy ne zcela srozumitelné. Orbánem ražený diskurs ani tak nezdůrazňuje zločinnou sovětskou invazi jako trestuhodnou pasivitu Západu.

A dokonce v náznacích s tímto skrytým argumentem komentuje současnou situaci Ukrajiny: „Pozor, aby se vám nestalo to, co nám, že vás Západ dřív nebo později zradí a odkopne. My Maďaři se už budeme starat jenom o sebe.“

Čtěte také

Nagy a Kádár: Zatímco jednoho soud rehabilitoval, druhý v roce 1989 zemřel

Západ ovšem v roce 1956 měl opravdu dost vlastních starostí. Právě ve dnech maďarského dramatu se odehrála krátká válka o Egyptem znárodněný Suezský průplav, ve které prim hrála Velká Británie a Francie.

To zaměstnalo mezinárodní politiku a diplomacii do té míry, že Sovětům vpád do Maďarska prošel daleko snáz, než by se dalo očekávat. V podstatě s argumentem: Co jsme si, to jsme si, vy nám nemluvte do Maďarska a radši si vyřešte Suez.

Potlačení maďarské touhy po vysvobození ze sovětského bloku se tak stalo první kapitolou v nekonečném sovětském seriálu „obrany socialismu“ pomocí tanků, děl a stíhaček a bezpečnostního aparátu. Důsledkem byla sice pošramocená pověst Sovětů, ale impérium se udrželo.

Maďarsko zaplatilo statisíci uvězněných a desítkami až stovkami popravených. Až tři sta tisíc Maďarů odešlo ze země, mezi nimi kompletní fotbalová reprezentace a nemálo maďarských olympioniků z olympiády v Sidney, která skončila 8. prosince 1956. V tu chvíli už bylo v Maďarsku po všem.