Vánoční překvapení v Afghánistánu 1979. Sověti zavraždili prezidenta, jejich invaze trvala deset let

Sověti na konci 70. let minulého století byli vojensky a geopoliticky v docela dobré kondici. Výrazně expandovali, zejména v Africe, ale znepokojoval je politizující islamismus, který by se mohl přelít z Blízkého východu přes sovětské hranice do jižních sovětských republik, jako byl třeba Turkmenistán nebo Tádžikistán.

Čtěte také

Debakl v Zátoce sviní. Proč se Kennedyho vojenská intervence na Kubu nezdařila a jak Castro získal jackpot

Zda to byla oprávněná obava, nebo spíš paranoia sovětských činitelů, zejména úzkého kroužku kolem Leonida Brežněva, už po letech není tak důležité. Jisté je, že situaci okolo Afghánistánu v Moskvě nejen sledovali, ale chtěli mít tuto zemi trvale pod kontrolou.

Sověti dlouhodobě v Afghánistánu investovali do svých chráněnců z řad členů Lidově demokratické strany Afghánistánu. Ti také provedli v zemi převrat v dubnu 1978 a nazvali ho revolucí.

Situace v Kábulu spěla ke konfliktu už od pádu monarchie na začátku 70. let minulého století, ale nejvíc asi od dubna 1978,  kdy vypukla takzvaná Saurská revoluce, v zásadě jenom krvavý převrat proti dosavadnímu prezidentovi Muhammadu Daúdovi. Tím v zásadě skončily klidné časy Afghánistánu – a ty neklidné trvají dodnes.

Svéráz afghánských „komunistů“

Bez ohledu na to, že budovat socialismus v Afghánistánu byl politicky dost nemožný úkol narážející na limity kmenové společnosti, začali Sověti své ideologické a od prosince 1979 i vojenské angažmá prodávat jako „záchranu socialismu“ v Afghánistánu.

Vláda Muhammada Tarákího z let 1978 a 79 nefungovala zdaleka bez problémů. Z afghánských vůdců byl asi nejautentičtější komunista, vyškolený Moskvou, vzdělaný a ideologicky přesvědčený, navíc kdysi byl i spisovatelem. Sověti si Tarákího vážili a měli ho za jakéhosi afgánského Maxima Gorkého.

Čtěte také

Jak vyhrát studenou válku. Obchodovat, nebo uzbrojit?

Pustil se ale do některých odvážných reforem – za jeho krátké vlády byly například zakázány nucené sňatky, zvýšen minimální věk uzavření manželství, spustil kampaň proti negramotnosti a v létě 1979 začal vysílat první kanál afghánské televize.

Tarákí se ale především pokusil provést radikální pozemkovou reformu. Ta paradoxně narazila na odpor především venkovských oblastí, kterým měla pomoci.

Už po roce a půl, v říjnu 1979, nechal prezidenta zavraždit jeho předseda vlády a zároveň šéf tajné policie Háfizulláh Amín.

Zavraždění Tarákího bylo pro Sověty jednou z posledních kapek. Amínovy krvavé způsoby a neschopnost vést zemi k základní stabilizaci vedly nakonec k sovětské intervenci do Afghánistánu těsně po Vánocích 1979.

Při útoku speciálních jednotek na prezidentský palác v Kábulu, operace s krycím názvem Bouře 333, byl 27. prosince 1979 Háfizulláh Amín sovětským komandem fyzicky zlikvidován. Prezidentský palác se proměnil v rozstřílenou ruinu.

Ani nová éra ale klid Sovětům na jižní hranici nezaručila.

Karmal to zbabral

Nový prosovětský prezident Babrak Karmal (mimochodem vysazený do Kábulu v prosinci 1979 takřka přímo z exilu v Československu) ovšem své „domácí úkoly“ také neplnil zvlášť horlivě a hlavně efektivně. Nová garnitura se možná od těch předešlých lišila v míře krutosti, kde se trochu ubralo, ale zároveň nebyla o nic kompetentnější a schopnější udržet vládu v zemi.

Okupační správě navíc brzy došlo, že bude muset afghánskou „normalizaci“ dělat sama.

Fakt je, že samotný akt okupace Karmalovi jako dosazenému místodržícímu ani Sovětům moc nepomohl. Afghánské venkovské oblasti, dosud rozhádané a bojující proti sobě navzájem, se spojily proti nepříteli zvenčí.

Čtěte také

Babrak Karmal. Otec generál, syn revolucionář

Neúspěchy sovětské armády se vršily úměrně lepšímu vyzbrojování afghánských povstaleckých bojovníků – mudžahedínů, kteří dokázali ručními zbraněmi získávanými s podporou USA „sundávat“ Sovětům letadla a vrtulníky jako zralé hrušky.  

Tato guerillová válka nakonec sovětská vojska vypudila ze země. V polovině 80. let seznal Michail Gorbačov, že tato válka se nedá vyhrát a Afghánistán je zemí, která je nedobyvatelná, neobsažitelná a neovladatelná. O tomtéž se o desetiletí později přesvědčili Američané.

Babrak Karmal to na příkaz Sovětů „zabalil“ už v roce 1986 a časem odešel do moskevského exilu. Což mu možná zachránilo život.

Když o deset let později v poklidu zemřel v moskevské nemocnici, jeho nástupce Muhammad Nadžibulláh v tomtéž roce 1996 skončil krutou a veřejnou popravou z rukou tálibánců, a to dávno po odchodu z funkce afghánského prezidenta.

Afghánistán dál zůstával zemí, kde – obrazně řečeno – moc prezidentů končí na letišti.

Začátek konce SSSR?

I když se všeobecně považuje invaze a válka v Afghánistánu za jeden z „hřebů do rakve“ existence SSSR, platí to spíš v přeneseném smyslu. Západ totiž následkem sovětského vpádu do Afghánistánu a po jisté defenzivě 70. let, kdy se ve světě hodně věřilo na politiku détente a usmiřovací taktiku vůči Sovětskému svazu, poněkud vystřízlivěl.

Nastoupila nová generace politiků a především trio Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a François Mitterand pochopilo, že jakákoli snaživá kooperace na Sověty neplatí, respektive platí v opačném smyslu – jako pobídka k tvrdší, expanzivnější a bezohlednější politice.  

Tvrdý postoj zejména USA, který následoval po afghánské invazi a který kromě bojkotu olympijských her v Moskvě 1980 především smetl ze stolu už podepsanou odzbrojovací smlouvu Salt 2, dal Sovětům najevo, že doba ústupků a preventivní dobré vůle Západu prozatím končí.

S jestřáby, jako byli Jurij Andropov, Alexej Kosygin, Andrej Gromyko nebo Dmitrij Ustinov to jinak nešlo, pokud nechtěl Západ ztratit tvář.

Další kapitolu pak otevřel až Michail Gorbačov. Není náhodou, že součástí jeho snah dostat SSSR z mezinárodní izolace bylo i stažení vojsk z Afghánistánu. Poslední sovětské jednotky ze země odešly téměř deset let po invazi, v roce 1989.