Debakl v Zátoce sviní. Proč se Kennedyho vojenská intervence na Kubu nezdařila a jak Castro získal jackpot

Havana v 50. letech byla pulsující město plné nových hotelů a kasin, kde zisky tekly větším proudem než v Las Vegas. Vyhovovalo to byznysmenům i mafiánům a obě skupiny se personálně dost proplétaly. Idyla pro vybrané vrstvy skončila na Nový rok 1959, kdy diktátor Fulgencio Batista urychleně i se svými blízkými a se vším, co stačil naložit do několika letadel, zmizel do azylu do Dominikánské republiky.

K hlavnímu městu se blížily oddíly Fidela Castra. Kubánská revoluce zvítězila a začala zavádět nové pořádky.

Počátky Castrova vládnutí na Kubě byly ve vztahu k USA v zásadě věcné a měly naději na rozumný rozvoj. Castro dokonce na jaře 1959 Spojené státy navštívil a dočkal se v New Yorku bouřlivého uvítání od jásajících davů v ulicích i od studentů na Harvardu. Americká média mu popřávali sluchu ohledně dalších plánů kubánské vlády a Castro si uvědomoval, že nemá smysl si mocného souseda rovnou znepřátelit.

Čtěte také

Jak zabránit jaderné válce? Jindřich Volek popsal třináct osudných dnů karibské krize

Castrovy plány na rozvoj země začaly ovšem brzy s americkými zájmy kolidovat. Kuba zestátnila americké podniky a firmy zpracovávající především kubánský cukr a ropu. Následné americké embargo v roce 1960 v podstatě zmrazilo vzájemné vztahy.

Zestátnění ovšem kubánskému hospodářství moc nepomohlo, situaci zhoršovaly především razantní a divoké pokusy o sociální reformu a odstranění nejkřiklavějších nerovností z Batistovy éry.

Castrův režim začal rychle směřovat k verbálně sociálně spravedlivé, ale ve skutečnosti zase jen diktatuře, tentokrát marxleninského typu. Svobodných voleb ani smysluplných hospodářských reforem se Kubánci nedočkali, a tento stav trvá dodnes.

Brzy se ukázalo, že systém jednoho muže a jedné strany začíná Castrovi vyhovovat daleko víc než snaha dopracovat se k demokracii. Začal také propadat pocitu, že Kuba bude sloužit jako příklad pro další převraty v zemích karibské oblasti, ale i jižní Ameriky. Totéž si ovšem mysleli Američané, a dost se toho obávali. Během roku 1960 dospěli k názoru, že s Castrem se dohodnout nelze. Ale jak se ho zbavit?

Kennedyho největší chyba

Nový americký prezident John F. Kennedy nebyl z kubánského problému nadšený. Po Eisenhowerovi zdědil plán na invazi kubánských dobrovolných vojáků – emigrantů na ostrov, jejímž cílem bylo svrhnout Castrův režim.

Čtěte také

Chruščov vs. Kennedy v Karibské krizi: Jak dostat ježka do amerických kalhot

Celá akce prosazovaná vedením CIA a osobně jejím šéfem Allenem Dullesem měla od začátku strategické trhliny, některé dost zásadní. Šlo hlavně o neuvěřitelně optimistickou víru v odpor ostrovanů vůči Castrovi.

Intervenci odvolat mělo ovšem také své náklady – co dělat s už vycvičenými kubánskými exilovými jednotkami v Guatemale? Poslat je zpět domů do USA? Jaký by to mělo vliv na Kennedyho prestiž a pověst USA ve světě?

Nakonec Kennedy po velkém váhání souhlasil se spuštěním celé akce, ale zároveň jí kvůli utajení amerického angažmá odepřel patřičnou leteckou podporu. Později to bylo mnoha exilovými bojovníky označeno za hlavní chybu, která celou akci doslova potopila ve vodách Karibiku a poskytla Castrovi unikátní možnost svou moc naopak upevnit.

Selhalo úplně všechno

Průběh intervence mezi 17. a 19. dubnem 1961 byl sledem katastrof a omylů. Zahajovací letecký útok na kubánská letiště neuspěl – Kubánci invazi čekali a většinu svých bojových letadel stihli přemístit do bezpečí.

Místo vylodění se na poslední chvíli měnilo, několik lodí při něm ztroskotalo, jiné se dokonce během bojů stáhly zpět na moře a nechaly invazní vojáky ve vodě jejich osudu. Vyloďující se Kubánci okamžitě narazili na hlídku, která stihla vysílačkou zalarmovat Castrovy armádní jednotky.

Čtěte také

Robert McNamara. Šedá eminence americké politiky a karibské krize

Dva dny bojů mezi močály a s jasnou kubánskou převahou co do počtu tanků i letadel skončily na pláži Girón potupnou kapitulací posledních invazních jednotek. Kdo nebyl zabit, ocitl se v kubánských věznících. Řadu vězňů ovšem Castro později vyměnil s USA za tvrdou měnu nebo léky a potraviny.

Nezdařenou akci dodnes připomíná místní muzeum věnované invazi a americkému imperialismu.

Castro byl na koni – před celým světem mohl ukázat na USA jako agresora, který se snaží svrhnout legitimní režim na Kubě. Američanům se vymstila střední cesta – pokud chtěli opravdu podpořit kubánskou emigraci, muselo by to podle historika Jana Adamce vypadat „jako invaze do Normandie“. V opačném případě bylo lépe se do ničeho nepouštět.

Kennedy veřejně přiznal odpovědnost za celé fiasko s Kubou, ale v soukromí sám sebe proklínal za to, že dal na experty, o nichž si myslel, že své práci rozumějí. Prohra byla zřetelná – nepodařená invaze v takzvané Zátoce sviní z dubna 1961 ale Castra o to víc nasměrovala k Moskvě.

Cesta do raketové pasti

Nezdařená intervence samozřejmě oslabila Kennedyho pozici před důležitou schůzkou s Chruščovem ve Vídni počátkem června 1961. Ačkoliv sovětského vůdce v tu chvíli zajímala víc otázka Berlína a jaderné parity, Kuba byla vítaným bonusem pro Chruščovovu převahu, který si Kennedyho „přečetl“ jako mladého, nezkušeného a tudíž poddajného. V Chruščovových dalších plánech pak Kuba sehrála svou úlohu, málem osudnou pro celý svět.

Čtěte také

Smrt Fidela Castra je mezník v dějinách Kuby

Castrův příklon k Moskvě byl klíčovým impulsem ke spuštění operace Anadyr, když se SSSR v roce 1962 pustil do šíleného dobrodružství s přesunem sovětských jaderných raket na Kubu, Američanům přímo pod nos. S cílem je pohodlně držet v jaderném šachu, zřejmě „na věčné časy“.

Fidel Castro se v tu chvíli ocitl v geopolitické hře, ke které by se normálně nedostal. Svou slávu si náležitě užil. Vypadalo to, že alespoň verbálně je ochoten kvůli hájení kubánské „nezávislosti“ riskovat i jadernou válku. O to větší zklamání zažil po stažení sovětských raket z Kuby.

Jedním z mediátorů mezi Sověty a Kubou se v tu chvíli stalo i Československo. Ale to už je jiná kapitola.