Restarty s Ruskem: Jak se Západ a Kreml snažily nalézt společnou řeč

Kolchozník a generál. Když Chruščov a Eisenhower nechtěli ztratit tvář

Ty dva nejspíš máloco spojovalo, kromě toho, že se v roce 1953 ocitli v pozici dvou nejmocnějších mužů světa. Po Stalinově smrti 5. března 1953 v Moskvě začaly nástupnické souboje a ve Washingtonu zase zavládla lehká nejistota, co bude dál. Během dalších sedmi let se pak Nikita Chruščov a Dwight Eisenhower učili spolu komunikovat, přičemž ani jeden z nich si nemohl dovolit ztratit před světem tvář a v čemkoli podstatném ustoupit.

„Co si beze mne počnete? Budete jako slepá koťata,“ vštěpoval prý Josif Stalin svým nejbližším spolupracovníkům, kteří po léta vládli v Sovětském svazu a neštítili se páchat po jeho boku ty nejhorší zvěrstva. Jednak pro pocit moci nad životy milionů lidí, jednak ze strachu o život vlastní.

Čtěte také

Být diktátorovi nablízku totiž neznamenalo cítit se v bezpečí, spíš naopak. Takže kromě toho, že si zřejmě po Stalinově smrti jeho nejbližší oddechli, logicky se museli podělit o moc.

V této hře nakonec zvítězil nad svými soupeři – předsedou vlády Georgijem Malenkovem a šéfem bezpečnosti Lavrentijem Berijou, které brzy po jeho zatčení v létě 1953 zastřelili příznačně jako údajného západního špiona – první tajemník KSSS Nikita Chruščov. Mělo to svou logiku, protože ten, kdo držel v ruce otěže stranického aparátu, byl z principu mocnější figurou než „pouhý“ předseda vlády.

Už pár let po vynálezu jaderné bomby bylo jasné, že tato jaderná válka se prakticky nedá vyhrát.

K jistému překvapení Západu bylo bezprostředně post-stalinské období charakteristické pokusnými balonky posílanými různými mediálními kanály do zahraničí. Tak například zmíněný Berija koketoval ještě počátkem léta 1953 s možností, že by SSSR připustil možnost sjednoceného, ale neutrálního Německa. Zbaveného ovšem amerických vojáků, kteří by se v takovém případě museli stáhnout až někam do Itálie nebo Velké Británie. Tím by západní Evropa přišla o značnou část své ochrany.

Dalším bitevním polem pro ideologická vítězství a prohry byla otázka kontroly zbrojení. Už pár let po vynálezu jaderné bomby bylo jasné, že tato jaderná válka se prakticky nedá vyhrát. A to byla karta, se kterou se dalo střídavě vyhrožovat i volat po smíření. 

Dobrá nálada v Ženevě

Konference, při kterých by se oba nejvyšší hráči světové politiky mohli sejít, se do konce 50. let odehrály prakticky jen dvě, pokud nepočítáme tak trochu „turistickou“ návštěvu Nikity Chruščova ve Spojených státech v září 1959.

Čtěte také

Konference čtyř velmocí v Ženevě v létě 1955 sice přinesla úsměvy a uvolnila nejhorší napětí mezi Sovětským svazem na jedné a Francií, Velkou Británií na Spojenými státy na straně druhé. Hmatatelný pokrok v otázkách sfér vlivu a ale nepřinesla.

O čtyři roky později si Nikita Chruščov sice dokázal vynutit setkání všech čtyř hlav států, ale zároveň ji využil jenom k prezentaci své nevyzpytatelné povahy. Mělo se jednat o mnoha otázkách odzbrojení nebo o třecích plochách, jako byl západní Berlín. Jenomže Sověti těsně před konferencí sestřelili nad svým územím americké špionážní letadlo U2.

K dovršení všeho američtí generálové netušili, že pilot Gary Powers sestřelení přežil a byl zajat. Eisenhower tak nejprve celou aféru zapřel, pak ale přiznal zodpovědnost za to, co se stalo. Nebylo mu to nic platné. 

Přijel na konferenci, aby ji zrušil  

Akustika v tomto sále je vynikající, reagoval chladně Charles de Gaulle jako hostitel pařížské konference v květnu 1960. Chruščov běsnil, Eisenhowera obviňoval téměř z napadení své země a žádal po něm omluvu a okamžité potrestání viníků.

Logo

Toho se mu těžko mohlo dostat, a tak sovětský šéf strany strávil konferenci částečně mimo jednací sál na vlastních tiskových konferencích, kde doslova nadával na imperialisty, Eisenhowerou proradnost, přirovnával Spojené státy ke svému kocourovi, kterého je potřeba vykrákat za uši a podobně.

Čtěte také

Následně odjel do východního Berlína, kde spřáteleným soudruhům veřejně oznámil, že s tímto americkým prezidentem už o ničem jednat nebude. 

Historik Jan Adamec soudí, že v roce 1960 chybělo málo (prezidentské volby dopadly velmi těsně), aby se v Bílém domě míst J. F. Kennedyho ocitl Richard Nixon. Možná by si s Chruščovem „sedli“ lépe, kdo ví. Poznali se už v roce 1959 při takzvané kuchyňské debatě, která se odehrála na americké výstavě v Moskvě.

Sovětský vůdce Nikita Chruščov a americký viceprezident Richard Nixon na Americké národní výstavě v Moskvě v roce 1959

Tehdejší americký viceprezident Nixon při ní dokazoval Chruščovovi americký technologický pokrok na příkladě barevné televize a perfektně vybavené kuchyně amerického dělníka, což Chruščova sice popuzovalo, ale nenechal si to podle svého zvyku líbit a argumentoval ve smyslu, že na co měla Amerika tři sta let, to Sověti stihnout za čtyřicet a ještě Američanům zamávají.

Byla to typická chruščovovská debata, vlastně plná invektiv, ale vedená v žoviálním duchu. Přestože se přeli, vlastně to vypadalo, že o výhodách a nevýhodách kapitalismu a socialismu spolu nejlépe dokážou debatovat ti, kdo jsou doma považováni za jestřáby.

Poslechněte si první díl seriálu Restarty s Ruskem, který připravil Jan Sedmidubský.

autor: Jan Sedmidubský | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová