Trojitý Brežněv, dvojitý Chruščov. Kde se vzala záliba komunistů ve „francouzském“ polibku

Karel Pokorný: Sbratření|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Proč se ale komunisté začali takhle spektakulárně líbat, když to nedělali na veřejnosti běžně ani milenci? A proč náhle přestali? 

Loučení nebo vítání na Hlavním nádraží v Praze se často bez vášnivého polibku neobejde. Ovšem, aby se tu líbali muži, to rozhodně není běžné ani na perónu.

Před nádražím směrem ke Křižovatce U Bulhara se ale dva muži líbají. Dokonce vášnivě a dlouho. Mají uniformy, samopaly, jsou z bronzu a tvoří sousoší nazvané Sbratření.

Sochař Pavel Karous se usmívá. „To je sovětský voják a barikádník a odpovídá to situaci, která se opravdu stala. Barikádník odhazuje kolo, běží k důstojníkovi, který seskakuje z pásu tanku a nemůže to vyjít jinak, než že voják zalomí povstalce v pase a dá mu francouzského ‚hubana‘.“ 

Teplá Praha

Socha je vytvořena podle dobové fotografie Karla Ludvíka, pozdějšího manžela režisérky Věry Chytilové. Přestože jde o dílo z roku 1947 a nemá evidentně žádný sexuální podtext, dostalo se i do bedekru Teplá Praha jako místo setkávání homosexuálů.

„Je to kopie, originál stojí v České Třebové,“ doplňuje Karous, podle kterého pražskou sochu vystavili na mezinárodní výstavě v Japonsku v roce 1970, kde vzbudila velký rozruch.

„Japonci mají jiné vnímání tělesnosti, nedotýkají se, uklánějí, a když tohle viděli, váleli se smíchy po zemi. Ale tenhle polibek je naprosto přirozený. Končily hrůzy války a tihle muži vyjádřili pocity radosti. Musela to být pro ně hodně důležitá chvíle.“

Podobný pocit radosti měli podle historika Petra Roubala z Ústavu soudobých dějin i revolucionáři, kteří patrně s rituálem líbání začali.

Soudružské polibky|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

„Historie soudružského polibku sahá do 20. let minulého století minimálně. Cestovali ilegálně do Ruska, podstupovali nebezpečí, hrozilo jim zatčení a různé útrapy. A když konečně dorazili do Moskvy, a setkali se se svými soudruhy, tak se políbili. V tomto úzkém kruhu profesionálních revolucionářů je to pochopitelné. Navíc tím vyjadřují rovnost mezi sebou a vymezují se proti tomu, jakým způsobem se zdraví buržoazní elity, tedy pozvednutí klobouku a takové prkenné pozdravy. To nebyl jenom polibek ale i vřelé objetí. Srdce na srdce, tvář na tvář.“

Podle Roubala je nutné uvědomit si, že se to dělo v době jiné představy tělesnosti. „20. léta byla doba odhalování těla, nudismu. Ta představa, že se dva muži obejmou, není v té době šokující. To se později změní, když ti muži zestárnou a už to není tak sexy.“

Dvojitý Brežněv

Sexy rozhodně nebyl polibek z roku 1979, když na letišti Ruzyně vítal sovětského vůdce Leonida Brežněva československý prezident Gustáv Husák. Podle bývalého dlouholetého předsedy Komunistické strany Čech a Moravy Miroslava Grebeníčka, to byl výraz doby a na soudružské polibky typu trojitý Brežněv nebo dvojitý Chruščov je třeba pohlížet v kontextu.

„Na tyto dvojité Chruščovy se dívám s určitým despektem. Třeba ale třeba Jurij Dimitrov s Klementem Gottwaldem se dokázali upřímně obejmout, protože spolu leccos prožili zejména za 2. světové války, kdy oba důrazně bojovali proti fašismu. Stejně jako někteří lidé, kteří se poznali v tažení proti kapitalismu.“

Miroslav Grebeníček se s některými vysoko postavenými pohlaváry z komunistických zemí ve své kariéře setkal. Obešlo se to prý bez dvojitého Chrušova.

„Pokud jsem byl v politice, tak jsem se s muži neobjímal. Jsem zdravě sexuálně orientovaný. Když jsem se setkal třeba s Fidelem Castrem nebo Michailem Gorbačovem, taky jsme se neobjímali. Podali jsme si ruce, ale o to to bylo upřímnější.“

Čtěte také

Chruščov versus Brežněv aneb Nejlíp se jedná za tmy

Soudružské polibky nepřestávají fascinovat historika Miroslava Breitfeldera z Pedagogické fakulty Západočeské univerzity. Podle něj to často byly polibky smrti.

Jako zřejmě první literárně zdokumentovaný polibek připomíná polárního badatele Jana Březinu, který ve svých pamětech popisuje, jak ho po úspěšném návratu ze Severního pólu políbil Stalin. Paměti napsal včas.

„Nedlouho poté ho nechal Stalin popravit,“ doplňuje Breitfelder, který jako první polibek mezi sovětskými a československými politiky zaznamenal mezi Nikitou Chruščovem a Antonínem Zápotockým. „Ti se ale neměli rádi.“

Nechutný „francouzák“?

Něco jiného je podle historika slavný „francouzák“ mezi Brežněvem a Honeckerem v roce 1979. „To je obzvláště nechutný polibek při oslavách výročí vzniku Německé demokratické republiky.“

Zajímavý z hlediska líbání je rok 1968. To už na scénu nastupuje Alexander Dubček, který vyrostl v Sovětském svazu a s jeho vůdcem Leonidem Brežněvem se potkává v době pražského jara několikrát.

Čtěte také

Čierná nad Tisou: Poslední pokus vyhnout se invazi, poslední polibky s Brežněvem

„Ve svých pamětech píše, že objímání a líbání neměl rád a když se potkali pár dnů před invazí s Brežněvem, vystrčil při setkání dopředu květinu, aby se vyhnul tomu medvědímu objetí,“ dodává historik Breitfelder.

Podle něj je politicky zajímavý i komunisticko-kapitalistický polibek mezi americkým prezidentem Jimmem Carterem a sovětským vůdcem Brežněvem z roku 1979, když ve Vídni podepisovali smlouvu o omezení strategických zbraní SALT 2. „Carter podával Brežněvovi ruku, naklonil se k němu a Brežněv ho hned políbil. Ale na líce, nikoliv na ústa.“

Oslovení historici se svorně domnívají, že líbání mezi komunisty pocházelo z Východu, že je to součást ruské kultury. To připouští i komentátor portálu Novinky.cz Alexandr Mitrofanov, který se narodil v Rostovu nad Donem.

Mitrofanov: Na veřejnosti jen tajemníci?

„V době Sovětského svazu se ale běžně lidé na ulici nelíbali. Ani muži s ženami. Pamatuji si takový vtip, který říká: na veřejnosti se smějí líbat jen generální tajemníci a homosexuálové.“ Je to ale jen anekdota, protože v Sovětském svazu byla homosexualita trestná.

„V totalitním režimu byly až na soudružské polibky jakékoliv vášnivé projevy náklonosti na veřejnosti tabu,“ doplňuje jiný ruský rodák, slovenský politolog Grigorij Mesežnikov.

Líbání mezi muži ale není novinkou, kterou by objevili revolucionáři a komunisté. V dávné historii to bývávalo běžné a historik Petr Kopal z Ústavu pro studium totalitních režimů jeho kořeny hledá v křesťanství.

Čtěte také

Líbání na tváře při pozdravu je stále častější. Polibek ale pouze naznačte

„Mohlo by se jednat o variaci na původní polibek míru osculum pacis, který se stal součástí křesťanské mše. Tento zvyk vydržel do druhého vatikánského koncilu (1962 až 1965) a byl nahrazen podáním ruky.“

Je tedy zajímavé, že zatímco křesťané se přestávali líbat, komunisté začínali. Je to spíš ale náhoda. Petr Kopal připomíná, že v raném středověku byla politika s křesťanstvím velmi úzce propojena. „Políbení míru přešlo do politické praxe mocenských elit a do rituálu smíření, kdy se stvrzoval mír mezi znepřátelenými stranami.“

Poslední líbající se generální tajemník ze Sovětského svazu byl Michail Gorbačov, za jehož vlády se začalo sovětské impérium zhroutit. „Rituál líbání už nebyl považovaný za úspěšný ani mediálně působivý,“ dodává historik Petr Roubal. „S impériem zanikaly i jeho rituály.“