Podporovali v době pražského jara sdružení K 231 reformní komunisté?

Řada lidí ve věznicích zemřela, řada žila s podlomeným zdravím a postiženy byly i jejich rodiny, blízcí a přátelé. A tak se právě v období pražského jara jedním z témat zcela logicky stali právě političtí vězni. Jejich zájmy mělo hájit sdružení K 231, název byl odvozen od čísla zákona na ochranu lidově-demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.).

Čtěte také

Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky

O tehdejší atmosféře napsal novinář Sláva Volný ve své vzpomínkové knize Kvadratura času aneb Jak jsem se doklopýtal do srpna 68: „ Veřejně přetřásat  se začala i témata vysloveně politická. (…) O slovo se hlásil Klub angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K 231. Bylo toho najednou strašně moc, o čem se mohlo a smělo psát. Přemíra informací působila na většinu lidí jako podivné, opojné narkotikum.“

Snaha odčinit škody?

Zprvu se zdálo, že reformní komunisté chtějí napravit škody spáchané do té doby. Ovšem po poměrně velmi krátké době nastala tendence směřující k umlčení bývalých politických vězňů. Příznačný je tehdejší výrok předsedy parlamentu, který na stranické skupině poslanců v rámci projednávání rehabilitačního zákona – týkalo se to časového rozsahu oněch politicky vykonstruovaných procesů – řekl:

Čtěte také

Za vtipy do vězení? Normalizace byla bohatá na podněty k legraci, režim ale neměl smysl pro humor

„Nejširší kombinace termínů je, že mohou být revidovány rozsudky vydané v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1967. Na jedné straně budeme slavit 25. únor 1948 jako svátek a na straně druhé budeme zároveň zákonem prohlašovat, že toho dne začaly nezákonnosti, teror atd.? Při tomto rozsahu by to znamenalo, že teror byl překonán, a co by nám zbylo? Zbyla by nám doba od 1. ledna 1968.“

Podobné výroky lze zaznamenat i u tehdejšího tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka, který je dodnes považován za symbolickou postavu daného období. Vyjádřil se mimo jiné, že „za deformace nenese odpovědnost strana jako celek“.    

Spravedlnost jen pro některé

Zvláštní přístup, když si připomeneme, že totálně vládla Komunistická strana Československa, že právě vedoucí komunisté byli těmi, kdo zglajchšaltovali justici, vytvořili zásadní postavení pro žalující prokurátory, že o „rozsudcích“ bylo rozhodnuto už před samotným konáním soudních jednání. Že existovala tzv. bezpečnostní pětka, která je přímo odpovědná za vynesené rozsudky, včetně trestů smrti. A připočtěme k tomu všemocnou Státní bezpečnost, která se řídila pokyny komunistických šéfů.

Čtěte také

Viliam Šalgovič režíroval první hodiny okupace v srpnu 1968. Po sametové revoluci spáchal sebevraždu

Snahy o reformy se staly také terčem kritiky ze strany Sovětského svazu a dalších států komunistického bloku a jejich výhrady byly čím dál silnější. Vyvrcholením byla okupace vojsky pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. A dál už to je zcela jiný příběh. Ještě nějakých pár měsíců běžely rehabilitační soudy, ovšem očekávat od nich jakékoliv přiměřené výstupy bylo nereálné. Nastala ona „normalizace“, kterou bychom ale měli spíše nazývat zcela jinak.

Pohled na vznik a aktivity K 231 je zajímavý i dnes, protože zjednodušený pohled – a vlastně i jistý mýtus – je, že právě pražské jaro bylo nositelem vyrovnání se s minulostí, s omyly a tragickými chybami, které stály tolik lidí život. Mohli bychom říci, že ano, ale týkalo se to pouze některých a ve velmi omezené míře.