Prezident Zápotocký chránil nacistické zločince udílením milostí. Rozpory mu nedělaly problém, míní historik

Ve veřejném životě k tomu stačilo málo: příkaz z Moskvy či od soudruhů. A tak se z vězně koncentračního tábora a nesmiřitelného protivníka nacistů stala smutná figura našich dějin, kdy právě on svými rozhodnutími nacistické zločince chránil. A zachránil.

Hlasitý bijec

Přitom právě on, který zažil šestileté věznění v nacistickém koncentráku byl tím, kdo díky své životní zkušenosti mohl být považován za nesmiřitelného odpůrce. Měl to štěstí, že válku přežil: v dubnu 1945 byl v důsledku bombardování spojeneckými vojsky evakuován koncentrační tábor Sachsenhausen, kde byl Zápotocký vězněn.

Čtěte také

Prezident písmák Antonín Zápotocký. Rozhlasový archiv ukrývá dramatizace jeho děl i vzpomínky

„Nastoupil poté známý pochod smrti, při kterém řada lidí umírá. Jemu bylo tehdy 61 let, takže mu ostatní vězni museli pomáhat, byla mezi nimi velká solidarita,“ říká host pořadu historik Michal Stehlík.

Vyhledávání a potrestání válečných zločinců bylo velkým poválečným úkolem. Toto úsilí plamenně podporoval také Zápotocký.  Prezentoval se jako nesmiřitelný protivník nacistů a „cizácké fašistické tyranie a jejích přisluhovačů“, jak uvedl například v rozhlasovém vysílání v červenci 1945. „Patřil k hodně hlasitým bijcům, že musí přijít revoluční spravedlnost,“ doplňuje historik Stehlík.

Prezidentská amnestie

Zápotockého kariéra dostoupila svého vrcholu 21. března 1953, kdy byl zvolen prezidentem. A s každou prezidentskou volbou byla očekávána amnestie. Ostatně komunistické kriminály byly plné nevinných lidí, kteří s režimem nesouhlasili. Ovšem těch se samozřejmě netýkala.

Čtěte také

Češi udávali, ale ne víc než jiní. Nacisté hledali za války kolaboranty mezi dělníky, míní Padevět

„O amnestovaných rozhodovaly orgány komunistické strany, takže odpůrci komunistického režimu byli vyřazení,“ vysvětluje historik. Současně bylo deklarováno, že amnestie se nebudou týkat retribučních trestných činů – tedy odsouzených nacistických zločinců a kolaborantů, výjimkou v menší míře mělo být individuální posouzení dotyčného případu a následné stanovisko komise.

Zřejmě se ovšem o nic takového nejednalo, protože z 4 257 případů jich bylo 3 772 doporučeno k udělení milosti, pouhých 755 nikoliv. Jen obtížně si tak lze představit ono „individuální posouzení“ tisíců případů.   

Poslušnost straně

Milosti ovšem došel i gestapák Richter, o kterém Stehlík říká: „V rámci jičínského okresu, kde působil, byl brán jako sadista, který likvidoval odbojáře.“ Měl na svědomí zatčení zhruba 50 lidí, z nichž řada byla poté zavražděna a dva mrtví byli výsledkem jeho výslechů. 

Čtěte také

Nemáme důkazy, že by Zápotocký týral spoluvězně v koncentračním táboře. Za řadou zločinů stál až v 50. letech, připomíná historik Stehlík

Mohli bychom si říci, že takový zločinec to má jisté, že žádná milost se ho týkat nemůže. Omyl, dle historika Stehlíka dochází „k překvapivému zvratu, kdy politický sekretariát jeho trest smrti doporučuje amnestií prezidenta Zápotockého změnit na trest doživotí. Nesporně zde hrála zásadní roli Státní bezpečnost, je to její rukopis.“ 

Právě odsouzení nacističtí zločinci byli vhodnými potenciálními spolupracovníky estébáků, takže snaha o spravedlivé potrestání z ideologických důvodů brala za své.

„Zápotocký musel vědět, kdo je Richter. Ostatně uděluje tehdy v říjnu 1953 osm milostí, z toho čtyři pro nacistické zločince. Poslechl tak politický sekretariát, je to další příklad jeho poslušnosti straně. Nebyl to pomatený prezident, který by nevěděl, co podepisuje,“ konstatuje Michal Stehlík.

Smutná tečka

Smutnou tečkou pak je další amnestie – prezidenta Ludvíka Svobody z roku 1960. Na smrt odsouzený nacistický vrah Richter je na svobodě.  

Čtěte také

Ludvík Svoboda. Generál, který bojoval; prezident, který vyjednával. „Byl vždy tam, kde byl boj nejprudší,“ vzpomíná jeho voják

Na otázku pořadu, zda prezident Antonín Zápotocký nezachránil nacistické zločince, host pořadu historik Michal Stehlík odpovídá:

„Jednoznačně zachránil udělením milostí. Během prvních devíti měsíců jeho prezidentování bylo popraveno 41 osob, kteří milost nedostali. Vidíme tak obrovský rozpor, ale je třeba tady vidět velkou roli Státní bezpečnosti. V 50. letech se s nacistickými zločinci už pracovalo jinak než po válce. Jemu ale rozpory nedělaly problém.“