Zlatá šedesátá? Jak pro koho

13. červenec 2024

Na sovětsko-americké scéně se období po kubánské raketové krizi roku 1962 jeví jako určitý čas zklidnění. Prohlubovala se sice krize vietnamské války, v roce 1967 Izrael válčil se svými arabskými sousedy a i uvnitř Spojených států rostla společenská krize vrcholící bouřlivým rokem 1968.

Změnili se ovšem také protagonisté. John Kennedy byl zavražděn v Dallasu 22. listopadu 1963 a Nikitu Chruščova jeho lidé sesadili v 14. října 1964. Co měli společného jejich nástupci – Lyndon Johnson a Leonid Brežněv? Možná víc, než se na první pohled zdá.

Glassboro – první summit po sedmi letech

Čtěte také

Už relativně krátce po odeznění kubánské krize začal Nikita Chruščov signalizovat do Washingtonu, že by se nebránil dalšímu setkání na nejvyšší úrovni. Kennedy ovšem s odpovědí nespěchal. V srpnu 1963 byla sice v Moskvě podepsána důležitá mezinárodní dohoda o zákazu jaderných zkoušek ve vzduchu, v kosmu a pod vodou, zároveň z ní ale nevyplýval jasný příslib dalších jednání na nejvyšší úrovni mezi USA a SSSR.  

K němu došlo až o čtyři roky později v červnu 1967 v Gloucester County ve státě New Jersey, byl to summit přezdívaný „Glassboro“ podle univerzitního campusu, ve kterém se setkání Lyndona Johnsona se sovětským ministrem zahraničí Alexejem Kosyginem odehrálo.

Čtěte také

Naskýtá se otázka, proč na summit nejel Brežněv. Důvody byly v zásadě dva – generální tajemník sovětských komunistů se v prvních letech své vlády necítil dostatečně kompetentním v zahraniční politice, a zároveň nevládl dosud tak absolutní mocí jako jeho předchůdce Chruščov. Byl typickým mužem kompromisu, který pak nakonec všechny přesvědčí o tom, že ho hrubě podcenili, což se pak projeví v mocenském upevnění pozice generálního tajemníka v první polovině 70. let.

Summit nepřinesl převratná zjištění, novinky ani plány, s výjimkou jednoho – pro rok 1968 se počítalo s dalším summitem, tentokrát v Leningradě, na kterém už naostro mělo dojít k podpisu dohody o omezení jaderného zbrojení.

Tady se ovšem geopolitika dostala do střetu s našimi československými dějinami. 

Brežněv a Johnson – spřízněné duše?

Lyndon Johnson kladl od začátku svého prezidentství důraz na agendu, kterou v podstatě převzal po Kennedym. Byl to důraz na zlepšení životních podmínek – program takzvané „velké společnosti“ měl řešit otázky rasové diskriminace, problémy zdravotní péče a chudoby, sociálního zabezpečení a tak dále. Šlo o to, zvýšit životní úroveň a prosperitu běžných Američanů.

Čtěte také

Jak upozorňuje historik Jan Adamec, zdá se to paradoxní, ale v podstatě podobné priority totéž si představoval pro stabilitu a budoucnost Sovětského svazu i Brežněv, ovšemže v daleko skromnějším měřítku. Důraz na politickou stabilitu i jistou míru konzumu v rámci možností sovětské reality mimo jiné znamenal nutnost nejprve vyhovět armádním kruhům a do nomenklatury zavést „stabilitu kádrů“ a jistotu prebend.

Právě tím nakonec brežněvovská stabilita dosáhla i přesvědčivějších výsledků než politika ode zdi ke zdi, tak, jak ji provozoval Chruščov. Jistoty, které nastolil nový sovětský vůdce, měly pro běžného sovětského občana kouzlo v tom, že byly sice mizerné, ale stabilní.  

Dopravní nehoda na cestě k détente   

Do tohoto konceptu také zapadal oboustranný respekt ke sférám vlivu, jak ho oba vůdci v 60. letech vůči tomu druhému projevovali.

Čtěte také

Z geopolitického hlediska byl československý pokus o reformu roku 1968 od počátku odsouzen k nezdaru, tím spíš, že naši reformní komunisté fatálně podcenili zahraniční podporu svého reformního procesu ze Západu nebo alespoň ze strany „zlobivých dětí“ sovětského bloku, tedy minimálně Jugoslávie a Rumunska.

Naopak – Dubčekovo politbyro nejenže neustále zdůrazňovalo svou příslušnost k SSSR a východnímu bloku, ale dokonce i po okupaci dávaly „reformní“ politické špičky najevo, že ať se stalo, co chtělo, vše bude zapomenuto a odpuštěno, protože prostě Sovětský svaz zůstane provždy naším nejdůležitějším přítelem.

V tomto kontextu se jeví slabá až apatická reakce Lyndona Johnsona vůči československé tragédii poněkud srozumitelnější. Na druhé straně i samotný Brežněv by možná byl dal přednost jinému než okupačnímu řešení, ovšem kombinace nesplněných Dubčekových slibů a z druhé strany nátlaku jestřábů typu Šelesta nebo Suslova v politbyru znamenala, že v létě 1968 nakonec přestal s „bratrskou pomocí“ Československu váhat.

Čtěte také

Vliv na americko-sovětské vztahy tato „dopravní nehoda na cestě k détente“ (řečeno slovy tehdejšího francouzského ministra zahraničí) měla jen krátkodobě. Summit v Leningradě na podzim 1968 sice odpadl, zároveň ale v lednu 1969 ze scény odchází pro změnu Johnson, který se už v březnu 1968 tváří v tvář pohromám, které se na něj valily, rozhodl znovu do funkce amerického prezidenta nekandidovat.

Tím umetl cestu vítězi podzimních voleb 1968. Richard Nixon představoval pro Sověty jasného ideového odpůrce, ale zároveň čitelného a v zásadě kooperativního partnera. Další kolo sbližování obou velmocí se mohlo rozjet a v roce 1972 přineslo nejen Nixonovi jasné další volební vítězství, ale i dlouho očekávané a odkládané podepsání smlouvy ABM, omezující prostředky protiraketové obrany.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související