Alexej Kosygin: Já nejsem politik, já jsem inženýr

26. červenec 2018
Sovětský premiér Alexej Kosygin s americkým prezidentem Lyndonem B. Johnsonem v roce 1967

Alexej Kosygin byl dlouholetým (1964 až 1980) sovětským premiérem a jedním z těch, kteří se v sovětském systému pokoušeli o ekonomické reformy. Ve vrcholné politice se udržel téměř 40 let.

Cosi jako manažer

Rodák z Petrohradu (nar. 1904) vstoupil roku 1919 dobrovolně do Rudé armády a bojoval v občanské válce. V roce 1927 se stal členem komunistické strany, kde začal jeho rychlý vzestup. Nebyla to náhoda: vystudoval leningradský textilní institut a rodící se průmyslový Sovětský svaz potřeboval schopné a vzdělané odborníky.

Alexej Kosygin byl ve srovnání s některými nejvyššími představiteli komunistické strany nadprůměrně vzdělaný a způsob, jakým řešil problémy, bychom dnes označili za mimořádné manažerské schopnosti.

Už roku 1939 se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a od té doby do poloviny 50. let vystřídal řadu ministerských postů: ministr textilního průmyslu, ministr financí, ministr lehkého průmyslu a nakonec ministr průmyslového zboží široké spotřeby. Za 2. světové války byl zplnomocněncem státního výboru obrany v obklíčeném Leningradě a prokázal velký talent při evakuaci továren z území ohroženého frontou.

Josef Stalin a Nikita Chruščov v roce 1936

Stalina málem nepřežil

Zásadním zlomem v jeho kariéře byla „leningradská aféra“ v letech 1949 a 1950 – jedno z mnoha vyřizování účtů uvnitř nejvyššího stranického vedení, které bylo součástí mocenských bojů v Kremlu.

Kosygin byl sice nejprve ve Stalinových očích významným odborníkem na lehký a spotřební průmysl, nakonec ale i on ztratil Stalinovu důvěru a nemohl si být jistý setrváním v nejvyšší politice ani životem. Skončilo to jen ztrátou členství v prezidiu Ústředního výboru KSSS.

Kosyginův sestup ale pokračoval i po Stalinově smrti, kdy během vnitřních bojů o nástupnictví po diktátorovi nepatřil k žádné z klíčových stran. Přežíval na pozici náměstka předsedy Rady ministrů SSSR (tedy sovětské obdoby vicepremiéra) a spolupodílel se na vytváření plánů rozvoje ekonomiky.

Až definitivní pád jednoho z kremelských křídel (Molotova, Kaganoviče a Malenkova) mu otevřel cestu zpět do vrcholné politiky, do předsednictva Ústředního výboru KSSS. To už nový vůdce Chruščov upevnil své postavení a začal hledat zkušené ekonomy, kteří by pomohli zlepšit tristní podmínky obyvatel Sovětského svazu.

Dlouhá cesta na vrchol

Po boku Chruščova začal Kosygin plnit úlohu předsedy vlády, zatímco Chruščov se věnoval řízení komunistické strany a ovlivňoval také zahraniční politiku. Někdy v této době začal Kosygin připravovat návrhy ekonomické reformy.

Nedostatkem sebevědomí netrpěl, v sovětských novinách sliboval, že jednou se bude za jeden rubl platit deset dolarů. Jenže než návrh reformy získal pevnou formu, přišel Chruščovův pád v říjnu 1964. Přes všechny silácké řeči se sovětské ekonomice nedařilo, o zemědělství nemluvě.

Chruščovovy projevy budily smích už i doma v Sovětském svazu. O svých krocích se s nikým neradil a ostudy jeho zahraniční politiky, jako ta kubánská, byly pro moskevské jestřáby neúnosné. Když se v roce 1963 na mnoha místech Sovětského svazu stály celonoční fronty na chleba, bylo jasné, že Chruščovovi teče do bot. Po jeho pádu se Kosygin 14. října 1964 stal předsedou Rady ministrů SSSR, tedy sovětským premiérem.

„V hierarchii byl Brežněv zatím jen prvním mezi rovnými. Skutečné kolektivní vedení tvořili spolu s ním po odstranění Chruščova předseda vlády Alexej Kosygin a Nikolaj Podgornyj. V zahraničněpolitických otázkách byl Brežněv nováčkem. Tuto oblast prozatím přenechával vládě, respektive Kosyginovi a ministru zahraničních věcí Andreji Gromykovi,“ napsali Jiří Vykoukal, Bohuslav Litera a Miroslav Tejchman, v knížce Východ – Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku.

Andrej Gromyko v roce 1972

Reforma, která se nekonala

V roce 1965 představil Kosygin komplexní reformu modernizace sovětské ekonomiky. Šlo mu především o zkvalitnění fungování lehkého průmyslu a zásobování spotřebním zbožím. Mělo k tomu dojít zlepšením plánování, zvýšením pravomocí ředitelů podniků, zavedením hodnocení podle zisku a decentralizací. S nadsázkou tehdy říkal, že není ani tak politikem, jako spíš hlavním inženýrem. Plány byly velké, narazily ale na realitu konzervativního stranického aparátu, který se reformám bránil.

Výsledky se dostavily: v listopadu 1967 už Brežněv mluvil na veřejnosti jedním dechem o „reformistech a revizionistech“, takže slovo „reforma“ bylo z Kosyginova slovníku staženo a omezil se jan na prosazování racionálnějšího stylu řízení ekonomiky, který mu vydržel do začátku 70. let. Jeho součástí byly projekty, k nimž patřila například výstavba automobilky Vaz ve městě Stavropol, přejmenovaném na Togliatti.

Až později vyšlo najevo, že na podepsání smlouvy s italským Fiatem (první žigulíky, známé na západě jako Lady, byly pro sovětské poměry upravené Fiaty 124) měli nejspíš velký podíl agenti KGB v Itálii. Těm se zřejmě podařilo výrazně snížit cenu, kterou nakonec musel Sovětský svaz za licenci na Fiaty zaplatit.

Leonid Brežněv a Richard Nixon 19. června 1973 při návštěvě sovětských lídrů ve Spojených státech

Jak Kosygin řešil Pražské jaro

„Kosyginská reforma je nekomplexní, vyloženě špatná a byla předem odsouzena k nezdaru nikoli proto, že byla špatná,“ řekl v roce 1990 sovětský ekonom Stanislav Sergejevič Šatalin:

„Dotýkala se totiž zájmů velmi mnohých, především Brežněva, a tak byla velice vynalézavě, kompetentně, smyčkami a ustanoveními, akty a pakty s platností zákonů potlačena, zrušena, zardoušena, protože celému aparátu a především Brežněvovi byla trnem v oku. Bál se, že provede-li Kosygin reformu, mohl by se stát jeho oponentem, mohl by mu zabránit, aby se stal imperátorem.“

Kosyginův vliv proto v SSSR od začátku 70. let klesal. Orientoval se na mezinárodní dění. Zprostředkoval dohodu mezi Indií a Pákistánem o sporném Kašmíru, s Lyndonem Johnsonem diskutoval o Blízkém východě, o válce ve Vietnamu a o jaderných otázkách. V květnu 1972 podepsal v Moskvě s Richardem Nixonem smlouvu mezi SSSR a USA o mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru. Zcela samostatnou kapitolou by bylo Kosyginovo angažmá v roce 1968 při sovětském řešení „československého problému“.

Brno, srpen 1968

Kosygin pobýval v květnu 1968 v Karlových Varech, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak to v Československu vypadá. V srpnu 1968 byl jedním z těch, kteří vedli jednání s částečně unesenými a částečně přicestovavšími československými politiky – a v říjnu 1968 přijel podepsat do Prahy pro nás ponižující „dohodu“ o podmínkách „dočasného“ pobytu sovětských vojsk na československém území.

Po celé 70. léta byl už jen pod palbou mladších nebo vlivnějších stranických kolegů, až zcela přišel o vliv na politiku a ekonomiku. Výrazně se také zhoršoval jeho zdravotní stav. Nakonec byl v říjnu 1980 uvolněn ze všech funkcí a 18. prosince 1980 v Moskvě zemřel. V pořadu Portréty připomíná Alexeje Kosygina historik Jan Adamec.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související