Slíbili mu, že ho oběsí. Potom byl z Josefa Pavla ministr

Josef Pavel (1908–1973) pocházel z chudých poměrů, hesla o sociální spravedlnosti jej přivedla v roce 1932 do komunistické strany. O tři roky později byl vyslán do Mezinárodní leninské školy v Moskvě.

Když roku 1937 viděl ve filmovém týdeníku záběry mrtvých dětí ve španělské občanské válce, rozhodl se odjet bojovat do Španělska. Přes Francii a Alžír se pak dostal do Velké Británie a vstoupil do naší zahraniční armády.

Jeden z těch, kteří se nepřiznali

V osvobozeném Československu postupoval ve strukturách komunistické strany, dva roky po válce už byl vedoucím tajemníkem branně-bezpečnostního oddělení KSČ. Neblahou roli sehrál v únoru 1948, kdy byl náčelníkem hlavního štábu Lidových milicí. Poté, co komunisté uchopili moc ve státě, aktivně se podílel na represivních opatřeních proti jejich odpůrcům.

Josip Broz Tito|foto:Fotobanka Profimedia

Právě tehdy se ale také poprvé výrazně postavil proti stranické linii: v červnu 1948 odmítl podepsat rezoluci odsuzující představitele jugoslávských komunistů Tita. Jeho pád začal o rok později, kdy byl jmenován velitelem Pohraniční stráže, později přeřazen na národohospodářské oddělení ÚV KSČ a nakonec odeslán do stranické školy.

Tam byl zatčen a obviněn z přípravy atentátu na Rudolfa Slánského. Ani při brutálních výsleších se ke smyšleným činům nepřiznal a nakonec byl odsouzen k pětadvaceti letům vězení. Vytrvale si stěžoval na průběh vyšetřování i soudu a dosáhl propuštění – už v říjnu 1955. Pracoval pak řadu let v zahraničním oddělení Československého svazu tělesné výchovy.

Sny o reformě

Na Josefa Pavla si na jaře 1968 vzpomněl Zdeněk Mlynář, když se chystalo jmenování nové vlády Oldřicha Černíka. Pavel získal křeslo ministra vnitra a chtěl se pustit do reformy bezpečnostního aparátu. „Celé pražské jaro však byla jedna velká improvizace, jak seshora, tak zespoda. Nemohlo to být jinak. Šlo o nesmírně dynamickou spleť různorodých procesů,“ řekl před časem historik Jiří Hoppe.

Ludvík Svoboda, Oldřich Černík a Alexandr Dubček v listopadu 1968|foto:Fotobanka Profimedia

Pavlovy sny byly dalekosáhlé: pokusil se o reformu bezpečnostních složek, snažil se o změnu zaměření Státní bezpečnosti na ochranu před vnějšími nepřáteli státu, podporoval rehabilitaci obětí politických procesů i vznik organizace bývalých politických vězňů K 231, propustil asi padesátku nezkompromitovanějších pracovníků bezpečnostního sboru.

Dlouho před 21. srpnem 1968 narazil Pavel na Moskvu: „Ti, které měl Josef Pavel z bezpečnostního aparátu odstranit, protože nebyli zárukou proti novým nezákonnostem, patřili často do sovětské agenturní sítě,“ píše Zdeněk Mlynář v knížce Mráz přichází z Kremlu: „Je proto pochopitelné, že velmi brzy byl Dubček vystaven tlaku Moskvy, aby se takovým nehoráznostem udělala přítrž. V této situaci se objevil návrh na oddělení Státní bezpečnosti od ministerstva vnitra, který Dubček podporoval.“

Pokus o skandalizaci

Všechny plány Josefa Pavla na „zkrocení“ Státní bezpečnosti vzaly za své 21. srpna 1968; o deset dní později byl Pavel donucen k podání demise – jako jeden z politiků, pro Moskvu naprosto nepřijatelných.  Vrátil se na chalupu nedaleko Prahy a věnoval se zahrádce.

Normalizační režim měl s Pavlem ještě nejspíš „plány“, v roce 1969 se připravoval scénář televizního seriálu Hledání pravdy, který měl Pavla prezentovat jako bezcharakterního zrádce socialismu. Nakonec ale k realizaci nedošlo. Když potom v roce 1973 Josef Pavel zemřel, československý tisk o tom nesměl napsat ani řádku.  

Pavlův skutečný přínos k demokratizaci bezpečnostního sboru na jaře a v létě 1968 okomentuje v pořadu Portréty historik Zdeněk Doskočil.