„Co já se nadělal blbostí.“ Josef Kemr hrál v budovatelských filmech, ale také se zastával Havla

Začátky Kemrovy kariéry jsou spjaty s kočovnou divadelní společnosti, do které se v roce 1942 dostal na přímluvu Rudolfa Hrušínského. Objevil se i v několika protektorátních filmech.

V poválečném období hrál v mnoha divadelních a rozhlasových inscenacích i filmech v rolích, o nichž před smrtí řekl: „Co já se nadělal blbostí, říkám si, když se dívám na svoje staré filmy.“

Pravdou je, že doba mnoho jiných příležitostí nenabízela – a tak hrál v budovatelských komediích s revizorem Andělem, v Anně Proletářce, ve filmu Slepice a kostelník. V rozhlasu měl role vojáka v operetě Borise Alexandrova Svatba v Malinovce nebo hrál v Mladé gardě Alexandra Fadějeva.

V roce 1950 zakotvil Kemr v Městských divadlech pražských a v půli 60. let přešel do Národního divadla, kterému zůstal věrný až do konce života.

Do nemilosti a zpět

Filmové role v 60. letech už byly jiné, kritika vysoce hodnotila jeho postavu lapky Kozlíka ve Vláčilově Markétě Lazarové (1967). Jenže přišel rok 1968 a Kemr odsoudil srpnovou okupaci Československa.

Podle vzpomínek se přestal holit – a potvrzuje to fotka z týdeníku Československý rozhlas z února 1969. Přestal dostávat filmové a rozhlasové role, objevoval se jen v televizi a na divadle.

Čtěte také

Červenec 1989: Bůh žehnej Rudému právu

Zlom přichází v polovině 70. let, kdy Kemr točil divácky nejvděčnější filmy Na samotě u lesa nebo Marečku, podejte mi pero. A také vznikl seriál Chalupáři.

Co stálo za takovým obratem? To, že Kemr vzal dvě role v propagandistickém seriálu Třicet případů majora Zemana? Objevil se ve dvou epizodách (Mědirytina a Kleště), natáčených v první polovině 70. let – a po nich už přišlo ročně opět několik filmů.

Až v tomto „rozjetém vlaku“ Kemr v lednu 1977 podepsal – jako stovky dalších – nechvalně známé prohlášení Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které do dějin vešlo jako Anticharta.

Kemr proti režimu

Hluboce věřící katolík Kemr byl podobně jako řada jiných herců introvert, často se ale neváhal veřejně postavit na stranu zakázaných kolegů. V roce 1968 podepsal prohlášení umělců, žádajících po rezignaci Antonína Novotného na prezidentský post transparentní výběr nového prezidenta.

S přibývajícími lety jeho angažovanost rostla. V polovině 80. let odmítl velmi rezolutním dopisem komunistické straně titul zasloužilý umělec.

Čtěte také

Petr Šabata: Josef Kemr na Letné – připravme se a vydržme!

V roce 1986 odvážně promluvil na pohřbu režimu nepohodlného básníka Jaroslava Seiferta a mluvil nebo recitoval i na pohřbech dalších „zakázaných“ umělců.

V únoru 1989 napsal dopis Rudému právu a reagoval na pomlouvačný článek Kdo je Václav Havel. Deník Kemrovo psaní, v němž se Havla a jeho rodiny zastal, neotiskl, o pět měsíců později slova ale odvysílala Svobodná Evropa.

V létě 1989 byl mezi prvními signatáři protirežimního prohlášení Několik vět – a 19. listopadu 1989 mezi ustavujícími členy Občanského fóra.

„Pohár pýchy, hluchoty, tvrdohlavosti, násilí a lží pomalu přetéká,“ stálo v hercově osobní výzvě, se kterou pak ve svém trabantu objížděl továrny.

Ve stejném trabantu vozil v 70. a 80. letech stavební materiál a pak vlastníma rukama opravoval boží muka na venkově.

Celý životní příběh Josefa Kemra si můžete poslechnout v audiu.