Miloš Kopecký: Selhal jsem. Kdo jste bez viny, hoďte kamenem

Ztvárnil dlouhou řadu divadelních, filmových a televizních rolí. Byl oblíbeným vypravěčem a častým hostem zábavních pořadů, účinkoval v rozhlase. Velkou popularitu mu přinesla i televize a film. Zřejmě nejvíc lidí si na něj ale vzpomene jako na na doktora Štrosmajera ze seriálu Nemocnice na kraji města. Pamětníci tvrdí, že daleko lépe hrál v divadle, kde si užíval mimo jiné Richarda III., Harpagona či Higginse v Pygmalionu.

Cesta Miloše Kopeckého (1922-1996) k divadlu nebyla přímá. Původně měl být kožešníkem v zavedeném podniku svého otce v Praze. Kožešnictví se i vyučil, poté studoval reálné gymnázium a soukromě hudbu. Převzít rodinnou firmu ale odmítal.

Matku vyprovázel na vlak do koncentráku

Už za války utíkal z obchodu za skupinou mladých umělců Tvar, kde přičichl k recitačnímu umění a později k herectví. Válečná léta byla pro Kopeckého zlomová: jeho matkou byla bývalá modelka a pozdější kloboučnice Marta Grimmová. Kvůli jejímu židovskému původu se s ní Milošův otec rozvedl a v očích syna tím způsobil její smrt.

Miloš Kopecký vzpomínal na hrůzný okamžik, kdy matku vyprovázel na vlak, který ji odvážel do koncentračního tábora. Už ji nikdy neviděl. Sám byl nacistickými zákony kvalifikován jako židovský míšenec a čekal na předvolání do transportu. Strachu čelil divokými flámy s kamarády.

Jednou jsem řekl otci: Slyšels' o revoluci v Rusku? Samozřejmě neslyšel.
Miloš Kopecký

Helena Lehká a Miloš Kopecký v inscenaci Ptákovina, Divadlo Na zábradlí, 1969|foto:Jaromír Svoboda, Divadlo Na zábradlí

Dočkal se v srpnu 1944, kdy musel nastoupit do pracovního tábora v Bystřici na Benešovsku, kde zůstal do konce května 1945. Snad právě zde se rozvinula jeho duševní nemoc, maniodepresivní psychóza, která mu v pozdějších letech komplikovala uměleckou práci i soukromý život (otevřeně se k ní přiznal v rozhovoru pro časopis Mladý svět v roce 1979).

Jsem komunista

Po válce vystřídal Kopecký řadu scén a v roce 1965 zakotvil v Divadle na Vinohradech. Poválečná léta jsou také obdobím jeho politického angažmá, spojeného se vstupem do komunistické strany.

V prvních číslech legendárního Peroutkova časopisu Dnešek lze objevit rozsáhlou polemiku, kterou Kopecký vedl na stránkách tohoto pokračovatele předválečné Přítomnosti s jeho šéfredaktorem. Šlo o poválečné směřování republiky.

Jsem komunista. Mám tolik námitek a výhrad proti KSČ, že kdybych je měl vypsat, byla by to brožura dosti obsáhlá. Ale je čas na to, abych vytýkal komunistům jejich vady, demagogii a jiné slabosti? Nejdříve je nutno umlčet reakci, ten skrytý fašismus, porazit nepřítele. Potom budeme delikátní, jako nikdy nikdo nebyl.
Miloš Kopecký

Komunistické nadšení skončilo v roce 1954, kdy byl Kopecký z KSČ vyloučen; on sám tvrdil, že to bylo za neplnění stranických úkolů. Období s rudou knížkou později ironicky komentoval: „Dal jsem se k nim, protože jsem slyšel, že tam jsou největší kurvy.“ Jenže tak jednoduché to asi nebylo: Miloš Kopecký toužil po tvůrčí i osobní svobodě a obojí si spojoval s levicí.

Jak to režim zrežíroval

Až do konce osmdesátých let natáčel rok co rok řadu filmů a často hrál v televizních inscenacích. Právě s televizí je spojen i silně tendenční dokument o emigrantech, vysílaný v roce 1984. Jeho tvůrci využili Kopeckého momentální popularity (ta byla po Nemocnici na kraji města na vrcholu) a patrně i jeho nepříliš dobrého zdravotního stavu a opakovaně jej přemlouvali, aby moderování pořadu přijal. Kopecký na okamžiky vyjednávání na Kavčích horách vzpomínal takto:

Miloš Kopecký a Jan Werich ve filmu Baron Prášil|foto:Soukromý archiv Ondřeje Suchého

„Je mi šedesát pět let, šedesát pět, mám celoživotní cyklofrenii těžkého zrna. V televizi, odmítnu-li, to si už ani neškrtnu a pozvolna ani ve filmu a rozhlase. Budu hrdinou zákulisí, divadelních klubů a kuloárů tak tři neděle, potom všichni zapomenou a vykašlou se na mne. Přirozeně a pochopitelně. Pak nebudu mít ani na benzin a nikdo mi nepůjčí ani korunu, nehledě k tomu, že půjčovat si nechci. K lopatě se mi nechce a při mé chorobě to není legrace. Cítím, jak se posírám už úplně. Leze na mne těžko sdělitelný strach. Suma sumarum: selhal jsem.“

Kopeckého popularita po odvysílání pořadu poklesla a dostával řadu nenávistných dopisů. Jeho příznivci považovali tento pořad za větší prohřešek, než Kopeckého podpis pod „antichartou“, tedy Provoláním československých výborů uměleckých svazů z ledna 1977. Mnozí umělci tehdy v Národním divadle podepsali dokument, v němž se o signatářích Charty 77 hovořilo například těmito slovy:

„Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu ...“ Umělci byli sledováni televizními kamerami, které divákům ukázaly tváře Karla Högera, Ladislava Peška, Miloše Kopeckého či Radovana Lukavského a stovky dalších.

Stále ty staré, známé postavy…

Už tři roky po pořadu o emigrantech promluvil Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze v květnu 1987 zcela jasně. Bylo to v době nastupující perestrojky v Sovětském svazu a Kopeckého odvážný projev vešel do dějin:

Miloš Kopecký (v roce 1987)|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce.“

Dlouho se vedly diskuse, zda byl Miloš Kopecký skutečně autorem tak nebojácného projevu. Řada blízkých jeho autorství dosvědčila – a kdo si zalistuje už zmíněnými starými čísly časopisu Dnešek, zjistí, že Miloš Kopecký dokázal bravurně formulovat své myšlenky už coby mladý muž.

Po listopadu 1989 vytvořil Miloš Kopecký kvůli podlomenému zdraví jen pár menších rolí. V říjnu 1989 mu totiž chirurgové odebrali skoro celý žaludek, zasažený zhoubným nádorem. Zemřel po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně 16. února 1996. Naposledy se před kamerou objevil v pohádce Kouzelný měšec, která měla premiéru 22. února 1996 - šest dní po jeho smrti.

Poslechněte si celý pořad Davida Hertla.