Miloš Kopecký: Humor je nejdůstojnější projev smutku

V roce 1968 byl Miloš Kopecký na vrcholu své herecké slávy. Už tři roky byl členem Divadla na Vinohradech, ve kterém na dlouhá léta zakotvil poté, co prošel celou řadou pražských scén (divadlo Větrník, Realistické divadlo, Národní divadlo, ABC, Hudební divadlo Karlín, divadlo E.F.Buriana…), hrál hlavní role v moha českých filmech a četné příležitosti dostával i v televizi a v rozhlase. Na svůj původně pestrý sled různých angažmá s úsměvem vzpomíná v úryvku z pořadu, který byl natočen v roce 1979.

S J.Bekem-natáčení Silvestra 1984|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Pokud o sobě Miloš Kopecký v závěru předchozí zvukové ukázky říká, že nebyl bohém, pak je nepatřičně skromný. Pokud se sám necítil bohémem, pak mu bohémství bylo často přisuzováno… což ovšem byl spíše obraz jeho rolí, typů, do nichž byl obsazován, nežli skutečného života. Jeho doménou se staly postavy obdařené ironií, sarkasmem, jistou dávkou cynismu…. Dokonce v celé řadě případů hrál vyslovené padouchy. Vzpomeňme jen jeho padoucha Hogo Foga z Brdečkovy komedie Limonádový Joe.

L.Lipský, J.Bohdalová a M.Kopecký-1984|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V tomto vyznání Miloše Kopeckého není ani tak důležité zjištění, že neměl žádné koníčky, ani to, že za jistý druh koníčka označil zájem o slečny, podstatné je ono závěrečné povzdechnutí, ona upřímně vyjádřená touha od všeho utéct, na všechno zapomenout. Jen nenápadně tak z jeho slov probleskuje vážný psychický problém, jenž Kopeckého po léta trápil. „Humor je nejdůstojnější projev smutku“, tedy citát, který jsem použil do titulku této vzpomínky, je hercův autentický výrok.

„Miloš Kopecký trpěl jako málokdo z českých umělců naší doby...“, uvádí psychiatr Cyril Höschl. Z jeho stati věnované Miloši Kopeckému dále cituji: „Ve velké a slavné rodině trpících se ocitl vlivem své genetické výbavy a několika osudovým ranám. Ještě před svou smrtí mi dal písemný souhlas k tomu, že mohu o jeho chorobě psát. Činím tak tedy rád, ve službách jeho památky… Miloš Kopecký trpěl celou řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura. Jedna však mezi nimi dominovala, a tu sám považoval ze všech za nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.“

Malý portrét velkého herce Miloše Kopeckého zakončíme nikoli úlohou divadelní, nebo snad rozhlasovou – ale rolí občanskou. Kopecký nikdy nepatřil mezi herce, kteří by byli vůči normalizačnímu režimu konformní, současně však nebyl nikdy ani odvážným rebelem. Proto se pro všechny zasvěcené stalo velkým překvapením Kopeckého odvážné a nekompromisní vystoupení, které učinil v květnu roku 1987 na tehdejším sjezdu Svazu dramatických umělců. Z nahrávky, která tehdy kolovala málem jako samizdat, jsem vybral pasáž, jíž se herec obrací na tehdejší mocné.