Jiří Lederer – třikrát vězněný novinář, který byl kronikářem normalizace

Čtěte také

Samizdat. Smysluplná práce, kterou mohl dělat každý

Česká literatura má řadu spisovatelů, kteří se pokusili literárně uchopit nesnadné téma nástupu normalizace. Období první poloviny 70. let je stále bolavým místem českých dějin. Zdá se neskutečné, jak klidně přijala většinová společnost radikální odklon od hodnot, které se ještě na podzim 1968 zdály neotřesitelnými.

K těm klíčovým patřila svoboda projevu, ať už ve formě mluvené či tištěné, jejíž úpadek byl dotvrzen opětovným zavedením cenzury. Spisovatel Vilém Hejl v knížce Karla Hvížďaly České rozhovory ve světě napsal: „V rozhlase začínal den nezapomenutelným Xaverem, za pachtivého asistování Josefa Kainara se docent stranických nauk Jan Kozák stával předním spisovatelem, z Václava Krále byl najednou historik, z Bohumila Roháčka komentátor a z Vasila Biľaka státník.“

Třikrát ve vězení

Atmosféru první poloviny 70. let neméně barvitě popisuje ve svých dvoudílných pamětech i skvělý český publicista Jiří Lederer (1922 – 1983). Rodák z Kvasin na Rychnovsku pracoval po válce v několika redakcích, kde často čelil problémům kvůli svým názorům.

Zdena Salivarová a Josef Škvorecký|foto:archiv ČT

Například z redakce Večerní Prahy byl v roce 1958 vyhozen poté, co pochválil román Josefa Škvoreckého Zbabělci. V roce 1968 patřil k výrazným osobnostem společenských změn (jeho články bychom nalezli v tehdejších klíčových časopisech: Literárních listech a Reportérovi), po sovětské okupaci se stal terčem šikany ze strany Státní bezpečnosti.

Byl aktivní v opozičním hnutí, společně s manželkou Elzbietou patřili k prvním signatářům Charty 77. Mimochodem, Elzbieta Ledererová byla jedinou signatářkou Charty 77, která neměla československé občanství. Její manžel byl třikrát vězněn – v letech 1970, 1972 až 1973 a 1977 až 1980.

Své vzpomínky i sám načetl

Po propuštění Jiřího Lederera z vězení v roce 1980 byla rodina zařazena Státní bezpečností do akce s krycím názvem Asanace. Poté, kdy Elzbietě Ledererové jako občance Polské lidové republiky hrozilo, že ji nebude prodloužen pobyt v Československu, rozhodla se rodina pod nátlakem vystěhovat do Německa.

Technické zázemí Rádia Svobodná Evropa|foto:Josef Rakušan, Český rozhlas

Lederer tam od roku 1980 působil jako novinář a spisovatel a aktivně se zapojil do exilového hnutí. V Mnichově mimo jiné pro vysílání Rádia Svobodná Evropa sám načetl řadu ukázek ze svých pamětí (knížka Touhy a iluze vyšla ve druhé polovině 80. let v Torontu u Škvoreckých) a také z knížky Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta (poprvé vyšla až v Praze v roce 1990). Obě jsou svědectvím, že Lederer byl právem považován za jednu nejvýraznějších osobností české žurnalistiky roku 1968.

Po roce 1989 se rodina marně snažila, aby mu bylo posmrtně vráceno československé, respektive české občanství. České zákony ale takový krok neumožňují. Elzbieta Ledererová dostala v roce 2014 Cenu Václava Bendy, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů.

Co ukrýval archiv

Části Ledererových pamětí a také několik dílů četby z Ledererovy knížky o Janu Palachovi se dodnes dochovaly v torzu archivu Rádia Svobodná Evropa, které je v České republice badatelům k dispozici.

Právě ukázky z těchto málo známých pramenů, doplněné například o projev Jiří Lederera z roku 1981 na dvoudenním sympoziu k pětadvaceti letům trvání exilového časopisu Svědectví, nabízí další pořad z cyklu Archiv Plus.