Jaroslav Šabata: Vždycky někdo vyhraje a někdo prohraje

25. květen 2018
Jaroslav Šabata jako poslanec Federálního shromáždění, březen 1990
0:00
/
0:00

„Ve volbách vždy někdo vyhraje a někdo prohraje. Nemusí vyhrát to, o čem si myslíme, že je lepší,“ říkal filosof a politolog Jaroslav Šabata (1927–2012). Dnes nám tahle věta přijde banální, jenže Šabata ji pronesl v rozhlasovém vysílání 2. března 1968. A to nebyla doba, kdy by se mluvilo o svobodných volbách, natož o jejich výsledku.

Vládnout musí vláda

Pro naše poválečné dějiny je Šabatův osud typický: do KSČ vstoupil už v roce 1945 a v Brně patřil ke skupině svazáků, nadšených z tehdejšího vlivného krajského tajemníka Oty Šlinga, popravného v roce 1952. Od roku 1953 přednášel Šabata na katedře marxismu-leninismu brněnské univerzity a krátce po smrti Stalina a Gottwalda se začal kriticky zamýšlet nad obdobím jejich vlády.

Stejně kritický byl k politice Antonína Novotného a po jeho stranickém pádu byl Šabata jedním z prvních, kteří šířili reformní myšlenky. V archivu Českého rozhlasu jsou dochovány pořady z roku 1968, v nichž Šabata ještě před dubnovým Akčním programem KSČ říká: „Vládnout musí vláda, nikoli komunistická strana. KSČ nezastupuje všechny občany, občané jsou na mnoha úrovních zastupováni zastupiteli, které si volí; je nutné definitivně skoncovat se vším, co vedlo k prorůstání strany a státu.“

Podobně hovořil po celé jaro 1968. Reformní rétorika jej vynesla do křesla krajského tajemníka KSČ v Brně a v srpnu 1968 byl jedním z organizátorů Vysočanského sjezdu této strany. Byl zvolen do Ústředního výboru a už 31. srpna 1968 po návratu unesených představitelů KSČ z Moskvy přednesl projev, ve kterém se distancoval od poraženeckých nálad.

Charta jako logický krok

A pak to šlo rychle, protože se mu podařilo být uvolněn z členství v Ústředním výboru, vyloučen z komunistické strany, přijít o práci a dokonce být pro takzvanou podvratnou činnost (začátkem 70. let založil skupinu Komunisté v opozici) odsouzen a uvězněn – a to vše do roku 1971.

Z vězení se vrátil v prosinci 1976, právě včas, aby mohl podepsat Chartu 77. „Bylo v tom přesvědčení, snad také trochu vzdoru, ale rozhodně pocit, že nic jiného ani udělat nemohu, že je to vlastně jen další logický krok v mém životě. A pro lidi mého typu to byl také začátek běhu na dlouhou trať,“ vzpomínal v lednu 2007 Jaroslav Šabata.

Petr Cibulka na Krajské správě SNB v prosinci 1989

Charta se stala jeho osudem, dvakrát byl jejím mluvčím (v letech 1978 a 1981), mezitím, od října 1978 do prosince 1980, si ovšem zopakoval pobyt ve vězení za „podvracení republiky“. V roce 1988 Šabata spolu s Rudolfem Battěkem inicioval vznik předního protirežimního Hnutí za občanskou svobodu, jehož provolání podepsalo nebývalé množství občanů. Šlo o jeden z prvních konkrétních politických opozičních programů, který u nás po roce 1948 vznikl.

Léta po listopadu 1989

Hned koncem roku 1989 se Šabata stal jedním z výrazných představitelů Občanského fóra. Nejprve byl jeho brněnským mluvčím, od roku 1990 poslancem Federálního shromáždění, v letech 1990 až 1992 navíc ministrem bez portfeje ve vládě Petra Pitharta. Posledních šest měsíců před rozpadem federace byl poradcem předsedy Federálního shromáždění Michala Kováče.

Později Šabata vstoupil do ČSSD a stal se zahraničněpolitickým poradcem této strany. Největší spory vedl po událostech podzimu 1989 s disidentem Petrem Cibulkou, který jej v tisku nařkl z kontaktů se Státní bezpečností. „Oba máme odlišné názory na rok 1989. Podle mě šlo o demokratickou revoluci; on tvrdil, že to byl organizovaný převrat pod taktovkou KSČ,“ řekl Šabata v roce 2007 v dokumentu, který o něm natočilo brněnské televizní studio.

Šabata spolupracovníkem Státní bezpečnosti nikdy nebyl, řadu let byl evidován mezi nepřátelskými osobami a dlouhou dobu byl také sledován.