Miloš Hájek – mluvčí Charty 77 a účastník slavné snídaně s Mitterandem

16. březen 2017
Miloš Hájek a zachráněný Arnošt Hájek

Zase jeden „český“ osud, chtělo by se říci o životě historika Miloše Hájka. Dva roky před pádem komunistického režimu se podílel na samizdatovém vydání učebnice dějepisu Křižovatky 20. století. Jeho život by přitom mohl být takovou učebnicí sám o sobě.

Čekání na smrt, která nepřišla

Narodil se v květnu 1921 auž koncem třicátých let se přiklonil k radikální levici. Sám později vzpomínal třeba na svoji reakci na spojení nacistů s komunisty prostřednictvím paktu Molotov-Ribbentrop: „Já a lidé mně blízcí jsme příliš nenáviděli Chamberlaina, než abychom neměli pochopení pro Stalinův postup. Navíc jsem o území obsazeném Sovětským svazem ze školních map věděl, že nebylo etnicky polské, ale ukrajinské a běloruské.“


Osudy Miloše Hájka s důrazem na jeho práci v Chartě 77 připomíná v pořadu Portréty historik Petr Blažek.

Po maturitě na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou (1940) vyučoval němčinu a angažoval se v levicovém odboji v ilegálních skupinách Svět proti Hitlerovi a Předvoj. Obstarával pronásledovaným Židům falešné doklady nebo úkryty; nejméně sedm jich zachránil před smrtí. „Stal jsem se komunistou také a snad především proto, že komunisté byli aktivní,“ vzpomínal později.

V srpnu 1944 Hájka kvůli jeho odbojové činnosti zatklo gestapo a v březnu 1945 byl odsouzen k trestu smrti. Bylo mu tehdy 24 let. Z Pankráce unikl díky Pražskému povstání: „Popravovalo se tak do šesti neděl od rozsudku, plus mínus nějaký den. Já tam byl šest týdnů a tři dny,“ řekl Hájek. Z cely smrti byl osvobozen 5. května 1945.

Od stalinismu k reformnímu komunismu

Po válce byl Hájek do roku 1948 pracovníkem aparátu KSČ, později činný především na úseku stranické osvěty a historie strany. Angažoval se všude jako přesvědčený komunista, v letech 1953 až 1964 působil na Vysoké škole politické při ÚV KSČ a byl autorem řady dobově tendenčně orientovaných publikací o historii dělnického hnutí.

Miloš Hájek v roce 1968

Prožil si stalinistické období (Hájkův kolega Jan Křen později napíše, že „temné roky stalinismu byly i temnými roky jeho mysli“), vystřízlivěl ale v souvislosti s odhalením Stalinových zločinů. V roce 1956 se dokonce při jedné přednášce na škole (pod dojmem XX. sjezdu KSSS) domáhal svolání mimořádného sjezdu KSČ. Od té doby byl v podstatě v opozici vůči vedení KSČ, takže roku 1964 musel ze školy odejít (oficiálně kvůli „revizionistickým postojům“) a pracoval v různých vědeckých ústavech: mezi roky 1964 až 1968 jako vedoucí vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV, od roku 1968 jako ředitel Ústavu dějin socialismu.

V roce 1968 patřil mezi klíčové reformní komunisty, organizoval a zúčastnil se Vysočanského sjezdu KSČ, který byl za normalizace prohlášen za nelegální. Vyloučili ho proto ze strany (1970) a ztratil i zaměstnání (1969). Jako účastník odboje mohl ale odejít do důchodu a nemusel – podobně jako řada jeho kolegů – doklopýtat do penze přes různé práce v kotelnách, v maringotkách při kontrole vodních vrtů nebo jako noční hlídač.

Roky v Chartě

Na penzi se Miloš Hájek věnoval vědecké práci, zaměřené hlavně na dějiny Třetí internacionály. Publikovat už nemohl, jeho studie vycházely v samizdatu či v zahraničí. Podílel se na činnosti opozičních politických struktur. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 av roce 1988 se stal jejím mluvčím spolu s Bohumírem Janátem a Stanislavem Devátým.

Křest knihy Estébáckou Prahou, Stanislav Devátý

V této funkci se zúčastnil legendární snídaně francouzského prezidenta Françoise Mitterranda s osmi představiteli disentu v čele s Václavem Havlem 9. prosince 1988 na francouzském velvyslanectví v Praze. S jeho jménem souvisí i první oficiálně povolená akce Charty 77 – demonstrace za lidská 10. prosince 1988 v Praze.

Hájek je podepsán i pod řadou dokumentů, které Charta 77 vydala v roce 1988: Výzva k solidaritě s Rumunskem (2. ledna), Podpora petiční akce za náboženské svobody (29. února), Výzva k veřejnosti pěti států zúčastněných na invazi v srpnu 1968 (21. března), K úmrtí Pavla Wonky (12. května) nebo Návrh na postavení památníku obětem stalinských represí (13. července). Chartisté Hájka vesměs hodnotili jako „vnímavě tolerantního“ člověka.

Kronikář české levice

Prezident republiky Václav Havel předal 28. října 2001 na Pražském hradě Miloši Hájkovi Medaili Za zásluhy

Na samém sklonku 80. let spoluzakládal Hájek levicovou opoziční organizaci Obroda, která se neúspěšně snažila o dialog s tehdejším vedením KSČ. V roce 1991 se Obroda integrovala do ČSSD, kam vstoupil i Miloš Hájek. Ještě v roce 1999 se například podílel na návrhu tezí dlouhodobého programu této strany.

Za své statečné postoje v letech druhé světové války mu byl v roce 1996 udělen čestný izraelský titul Spravedlivý mezi národy; Václav Haveljej v roce 2001 vyznamenal Medailí Za zásluhy. V roce 2012 vyšly tiskem jeho politické vzpomínky Paměť české levice. Miloš Hájek zemřel v únoru 2016.

Spustit audio
autor: David Hertl