Jan Štern – statečný, moudrý a skromný muž

16. únor 2017
Anna Šabatová a Jan Štern

Do životního příběhu Jana Šterna se promítá vše, čím jsme si prošli v části dvacátého století: nacistická okupace, poválečné budování socialismu a nakonec vystřízlivění v disentu.

Z lágru rovnou do povstání

Otec Jana Šterna, sociálně demokratický politik Evžen Štern, který se zásadním způsobem podílel na tvorbě sociálního zákonodárství první republiky (a mimo jiné byl autorem pozoruhodné knihy Kam spěje SSSR z roku 1935), za okupace zemřel v koncentračním táboře Mauthausen.

Podobný osud čekal i syna Jana, který prošel nacistickými lágry Klein-Stein a Osterode. V dubnu 1945 se mu ale podařilo uprchnout a v Praze se hned přidal k povstání. Po válce se Štern naplno zapojil do budování socialismu pod vedením komunistické strany.


Životní zvraty, které Jana Šterna přivedly od psaní nadšené budovatelské poezie padesátých let až k Chartě 77, přiblíží v dalším pořadu z cyklu Portréty historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.

Studia filozofie a historie nedokončil, místo toho se stal redaktorem komunistické Tvorby a byl u začátků Soutěže tvořivosti mládeže a Fučíkova odznaku. V roce 1952 byla Tvorba zastavena (podle některých pramenů to mělo být i kvůli Šternovu článku) a Jan Štern vyslán na stavbu Nové huti v Kunčicích jako dopisovatel deníku Práce. Právě tam, mezi „dělnickou třídou“, vznikla i jeho básnická sbírka Kunčický deník.

Římské Listy měly redakci i v Čechách

Když se později směl Jan Štern vrátit do Prahy, v Práci zůstal. To už byl jeho komunistický zápal ten tam. Štern začal hodně psát o tom, jak by měly fungovat odbory a skutečná socialistická samospráva – a tak není divu, že s nástupem normalizace musel na začátku září 1969 z Práce odejít. Pracoval u Vodních zdrojů nejprve jako čerpač, později jako technický úředník; v roce 1985 odešel do důchodu.

Chartu 77 podepsal mezi prvními, jeho podpis byl ale zveřejněn až v roce 1985. Už v době práce pro Vodní zdroje psal Štern pro exilový časopis Listy a později vedl jeho ilegální československou redakci. Roku 1986 se stal jedním ze tří mluvčích Charty. Jak po letech vzpomínala Anna Šabatová, Štern nastartoval v Chartě skutečný mezigenerační dialog:

„S Martinem Paloušem, který byl onoho roku třetím mluvčím, jsme byli vrstevníci. Jan Štern byl o šestadvacet let starší. Prostřednictvím jeho zkušeností byla v našem tříčlenném kolektivu, který se staral o chartovní provoz, přítomna historie dvacátého století.“ V roce 1988 se Jan Štern také podílel na založení občanské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu.

Jan Štern se syny Ivanem a Janem při cestě na Matějskou pouť v roce 1957 v Dejvicích

Alespoň do Vídně…

Štern se stal hlavním autorem dokumentu Prostor pro mladou generaci; Charta 77 se v něm vyslovila k problémům lidí, kteří přišli na svět po okupaci v roce1968 a zažívali tak realitu Husákovy normalizace jako kus normálnosti:

„Říká se, že mladé pokolení má dnes všechny možnosti svobodného rozletu a na televizních obrazovkách se cestuje i do vesmíru. Mladý Čechoslovák však nemá tak náročné sny: rád by se podíval alespoň k sousedům do Vídně. A tu se přesvědčí, že cesta do kosmu by byla snazší. Pochopitelně závidí vrstevníkům ze západní Evropy, kteří si jezdí ze země do země bez příslibů a výjezdních doložek a ani cesta kolem světa není pro ně nic nepředstavitelného,“ psalo se v dokumentu.

Jan Štern se zasloužil i o to, že Charta ve Slovu ke spoluobčanům poprvé vyzvala lidi, aby se zapojili do aktivního překonávání nepřijatelných poměrů.

Jak si odpracovat své iluze

V roce 1989 ještě zakládal Občanské fórum, později se z veřejného života stáhl a publikoval v Listech. Když 21. srpna 2012 zemřel, bylo mu 87 let. V nekrologu na Jana Šterna vzpomínal jeho přítel z Vodních zdrojů Petr Pithart:

„Věděl jsem o existenci schematického básníka z padesátých let, nic víc. Něco jako komunistické práče, Pavel Kohout, ovšem ve skromnějším vydání. Nic jsem od něj nečetl. Pak jsem s ním a se třemi desítkami novinářů, historiků a politiků strávil rok v Řepínském dole u Mělníka, kde jsme měřili vodu,“ napsal Pithart, který se Šternem trávil dlouhé hodiny v rozhovorech o minulosti i budoucnosti.

Jan Štern s manželkou Ludmilou Junkovou a synem Ivanem

„Jan Štern si už dávno odpracoval své iluze, pošetilosti, selhání. Práce na tomto odpracovávání má cenu zlata. To zlato není ovšem kotované na žádném trhu, máte ji ale jako naději, že můžete odejít z tohoto světa s čistým štítem. Jsem si jist, že právě tak od nás odešel i Honza Štern.“ A podobně se s Janem Šternem rozloučil na pohřbu i další signatář Charty 77 Alexandr Vondra: „Byl to statečný, moudrý a skromný muž.“

autor:David Hertl