„Soudruzi pionýři, těšte se na komunismus!“ Poslechněte si bizarní projevy komunistů k běžným lidem

Setkání takzvaných představitelů strany a vlády byla pochopitelně zrežírovaná do detailu – lze to vytušit i z rozhlasových záznamů podobných akcí.

Čtěte také

Jak jsme přivítali soudružku Davisovou

Tak například návštěva mladých horníků u prezidenta Gottwalda v Lánech proběhla v roce 1950 vcelku bez překvapení: vybraní jedinci z řad hornické mládeže předstoupili před prezidenta a přednesli mu hlášení o splněném úkolu, totiž masovém náboru mládeže do hornických učilišť (včetně dívek!) za poslední rok.

Byla to symbolická „paráda“, jakých se v té době odehrávalo nesčetně. A zcela zapadla do ideologického rámce „pětiletky běsů“ mezi roky 1948 až 1953, kdy režim kladl mimořádný důraz na těžký průmysl – hornictví, hutnictví, těžbu uranu a podobně.

Vše se podřizovalo v zásadě poloválečnému hospodářství, na přímý rozkaz Sovětského svazu.

Novotný, Čáslavská a Gagarin

Poněkud uvolněnější atmosféra nastala v éře Antonína Novotného, který měl zvláštní zálibu v setkávání s pionýry. Před teenagery navlečenými do známých uniforem s červenými šátky se sice na jednu stran cítil dobře, přesto s nimi nedokázal prohodit jedinou přirozenou větu.

Při setkání s mládeží na obřích pionýrských táborech, například v roce 1962 v Hradci nad Moravicí, se omezil na předem připravený a poměrně dlouhý proslov.

Čtěte také

Jak jsme trávili léto za socialismu? Na rekreacích ROH i pionýrských táborech

Zatímco pionýři a jejich vedoucí, ale i přítomní členové vlády stáli půl hodiny v pozoru a poslouchali, prezident zdlouhavě přál mládeži mnoho úspěchů, upozorňoval na stále náročnější úkoly a ujišťoval, že už tato generace bude žít v komunismu, zatímco mnoho dětí na světě bojuje se západním imperialismem a koloniální nadvládou.

To není nadsázka – s dospívající mládeží se tehdy opravdu mluvilo tak, jako by šlo o dospělé lidi.

Na letním pionýrském táboře na Slapech v roce 1966 už vznikla o mnoho životnější reportáž, při které Novotný sice hrál svou povinnou úlohu, ale daleko větší důraz už reportéři kladli na reálné zvuky, byli schopni zaznamenat spontánní rozhovory s dětmi nebo jejich kritické připomínky k podmínkám v táboře.

Uvolněně působí i rozhovory dětí se dvěma vzácnými návštěvami – děti navštívil při své poslední návštěvě v Československu první muž ve vesmíru Jurij Gagarin a také olympionička Věra Čáslavská.

Biľak na hradě, Havel v kravíně

Po roce 1968 samozřejmě jakákoli spontaneita nebo nepřipravenost při setkáních „mocných s bezmocnými“ postupně končí a nastupují více či méně rigidní monology, ze kterých ale občas nechtěně vyplyne tíseň a drsná absurdita doby.

Tak například už v září 1968 debatuje na recepci u prezidenta Svobody místopředseda vlády Husák s vědci z Akademie věd, přičemž bezostyšně bagatelizuje a skrytě se vysmívá emigrační vlně, která i mezi vědci nastala po srpnovém vpádu vojsk.

Čtěte také

Redaktoři rozhlasové Pionýrské jitřenky se občas snažili o zajímavosti pro děti i bez ideologie

Ale mělo být brzy ještě hůř – zvláštní „lahůdkou“ je až patafyzický monolog Vasila Biľaka na hradní recepci v roce 1972.

Hlavní slovenský normalizátor tu v komfortní zóně svazáckých funkcionářů vzpomíná na náboženské třenice s vlastní babičkou a v obecné rovině dospívá až k jakési marxleninské eugenice: zdravá mládež nakonec vždycky pochopí a přidá se k nám, do normalizačního úsilí strany a vlády, navzdory názorů svých rodičů a prarodičů.

Jako osvěžující kontrast k těmto dobám husákovské temnoty vyznívá návštěva prvního demokratického prezidenta Československa na moravském venkově nedlouho po listopadové revoluci. Václav Havel se v únoru 1990 cestou do Zlína neplánovaně zastavil i v zemědělském družstvu v Bzenci.

Unikátní a zřejmě nikdy nevysílaný záznam jeho dialogu s družstevníky svědčí především o tom, že intelektuál Havel neměl moc blízko k zemědělství (ale na rozdíl od Novotného to ani nepředstíral) a že těsně polistopadová realita optikou Prahy a venkovských oblastí byla zcela odlišná, společensky i politicky.