Samizdat. Smysluplná práce, kterou mohl dělat každý
Vědí to asi skoro všichni, ale možná s ohledem na ty úplně nejmladší: samizdat je publikace, vyrobená „na koleně“, bez cenzury, bez dohledu, s minimálními technickými prostředky, v malém nákladu a s jistým rizikem.
V oficiální kulturní poušti ČSSR 70. a 80. let sehrály samizdaty vedle exilové nakladatelské produkce zásadní roli: vytvořil se díky nim a navzdory tlaku Státní bezpečnosti svébytný svět svobodné kultury a intelektuální diskuse, samizdat se stal typickým projevem rezistence.
Díky knihám a časopisům, které lidé přepisovali na psacích strojích, množili na cyklostylu a v úplně posledním období i na nelegálních kopírkách, se dařilo šířit „nežádoucí“ myšlenky, názory, informace, všechno to, co se režim usilovně snažil zadusit.
Samizdatu jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století, a to i z následujícího důvodu: zvlášť v dnešní době je důležité si připomínat, kolik volného času dokázali lidé věnovat smysluplným věcem mimo svá občanská povolání.
Země původu: Rusko
Jiří Gruntorád, ředitel knihovny Libri Prohibiti, která archivuje tisíce kdysi zakázaných publikací, říká, že za první samizdat je považován list moskevského patriarchy z roku 1918, v němž protestuje proti bolševickému teroru. Slovo samizdat nicméně v Rusku vzniklo o pár desítek let později a uchytilo se pak ve všech jazycích s výjimkou polštiny, kde se mluvilo o „publikacích druhého oběhu“.
V roce 1969 vydal tehdejší šéf KGB J. V. Andropov „zprávu o zrození samizdatu“, určenou zřejmě pro nejvyšší vedení státu, a mezi nebezpečnými autory jmenoval Solženicyna či Sacharova.
V českých zemích se „samizdaty“ dělaly vlastně už za protektorátu a stejně tak vznikaly ihned po únorovém převratu v únoru 1948. Jejich skutečný rozvoj ale nastal po sovětské okupaci v srpnu 1968: nejprve kolovala různá prohlášení a výzvy politického charakteru, během roku 1972 se objevily opisy literárních děl nežádoucích autorů: Gruši, Havla, Hrabala, Vaculíka.
Typická samizdatová publikace byla přepsaná na psacím stroji, náklad se pohyboval mezi sedmi až patnácti kopiemi (pořízenými přes kopírovací papír), z nichž poslední byla většinou téměř nečitelná. Opisovali sami editoři nebo najaté písařky.
Jiří Gruntorád připomíná, že velmi brzy vzal do svých rukou „organizaci opisování“ spisovatel Ludvík Vaculík, vydavatel edice Petlice. Do konce roku 1989 v ní vyšlo přes 400 původních titulů české a slovenské prózy i poezie, často i v několika vydáních. V době největšího rozmachu psalo Petlici současně šest písařek.
Další samizdatové edice fungovaly podobně: Jan Vladislav vydával Kvart, Jaromír Hořec Českou expedici, Vladimír Pistorius Krameriovu expedici, Václav Havel Expedici, Gruntorád Popelnici.
Zvláštnosti českého samizdatu
Co v samizdatu vycházelo? Jednoduchá odpověď zní „takřka všechno“. Československo bylo ve srovnání s Polskem a Maďarskem ideologicky mnohem sešněrovanější, takže to, co se běžně vydávalo tam, nemohlo vyjít tady.
Například v Polsku nemusel existovat náboženský samizdat, zato tam byl velmi rozšířený ten historický. Českou zvláštností je zase množství samizdatově vydývané krásné literatury: tolik ryze beletristických knih se prý nenajde v žádné jiné zemi, počet spisovatelů na indexu včetně exilových se pohyboval v řádu stovek.
Nejčastěji opisovanou knihou byla zřejmě sbírka Jaroslava Seiferta Morový sloup. Zhruba stejně často - ale to už se dnes dá těžko přesně určit - se šířil román George Orwella 1984. K často vydávaným autorům patřili Havel, Vaculík nebo Kohout, ale také Egon Bondy či Ladislav Klíma, písničkáři a spisovatelé Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák.
V nezávislých nakladatelstvích vyšla řada literárních debutů a také překlady snad ze všech cizích jazyků. Vedle zmíněných knižních edic se později zrodily i časopisy: Kritický sborník, Revolver Revue, Střední Evropa, Vokno, Lidové noviny, Pražské komunikace. K tomu je třeba přidat třeba Informace o Chartě, řadu náboženských materiálů - a pořád to bude jen zlomek. Za samizdat je možné považovat i masově šířené a po domácku kopírované nahrávky zakázaných hudebních skupin.
Riziko samizdatového podnikání
Zásadní podíl na vydávání samizdatu měly již zmíněné písařky, a také knihvazači, redaktoři, výtvarníci. Ti všichni nesli riziko nepříjemného vyšetřování, eventuelně vězení.
Za všechny zmiňme případ Jiřího Gruntoráda, vydavatele edice Popelnice: v prosinci 1980 byl v Praze zatčen a v červnu 1981 nad ním soudce městského soudu Jan Rojt vynesl rozsudek: čtyři roky vězení a tři roky ochranného dohledu. V odůvodnění rozsudku soudce konstatoval, že byly mj. opsány v deseti kopiích i básně Bohuslava Reynka.
Soudce pokračoval: „Nicméně i nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialistickému společenskému řádu, jak ostatně ukázal i rok 1968. U sbírky Pieta je zejména v úvodní básni líčena krajina a její nálady velmi chmurně, stejně tak ve sbírce Setba samot, v níž lze poukázat na básně Žalář, Krysa v parku a jiné.“
V nedělních Příbězích vzpomínají lidé, kteří práci na samizdatových publikacích věnovali část života - výtvarníci Viktor Karlík a Zdeněk Balák, a také Tatjana Dohnalová (1950), která spolupracovale právě s Jiřím Gruntorádem a vedle svého občanského zaměstnání přepsala po večerech asi 60 knih.
„Psala jsem v patnácti kopiích. Patnáctý list už byl hodně špatně čitelný, ale lidi brali i ten. Psala jsem na letecký papír. Dvě kopie si nechával Jiří Gruntorád, z toho jednu do archivu, jednu jsem měla já, ostatní šly mezi lidi.“
Doma měla Tatjana Dohnalová vždycky jen rozepsanou knížku, schovávala ji kvůli možné domovní prohlídce v úkrytu, který vymyslel její muž: „Ze starého televizoru, na který jsme se stejně nedívali, vyndal obrazovku i s vnitřkem a místo obrazovky jsme nechali udělat desku, která po nabarvení jako monitor vypadala. Do televizoru jsem pak každý večer rozepsanou knihu i psací stroj schovávala. Pro jistotu od ní vedla i šňůra do zástrčky...“
Co se významu samizdatu týká, v jednom svém textu jej přesně vystihl Jiří Gruntorád: “Paralelní struktury dobývaly a obsazovaly stále větší prostor a soustavným tlakem na režim krok za krokem posunovaly hranici možného od výchozího stavu: co není povoleno, je zakázáno, k cílovému: co není zakázáno, je povoleno.
V nezávislé literatuře a publicistice přežil také duch demokracie a tolerance, samizdat v nenormálních poměrech udržoval a rozvíjel kulturní kontinuitu a nepochybně také přispěl k záchraně jazyka, nemilosrdně deptaného v režimních sdělovacích prostředcích. Samizdat měl vliv i na náboženský život v bývalém Československu. Ostatně bez samizdatu by nebyla možná ani existence Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
