„Byla to sprostá vražda.“ Vzpomínky těch, jimž před 75 lety zasáhl do života proces s Horákovou
Od smrti národně-socialistické političky a právničky Milady Horákové uplynulo 75 let. Českoslovenští komunisté ji s podporou sovětských poradců zavraždili v Praze na Pankráci 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno, jako poslední ze čtyř lidí odsouzených k trestu smrti ve známém vykonstruovaném a pečlivě inscenovaném procesu.
Politická vězenkyně Marie Chalupová byla tehdy v cele pankrácké věznice, a když vzpomínala, rozplakala se.
„Zažila jsem, když vedli Miladu Horákovou na popravu. To jsme věděli, kdy bude pověšena… Cesty [na dvoře] byly vypískované. Ve čtyři hodiny vypustili psy, a jak chodili po těch cestách, tak to bylo slyšet. Když ji vedli, tak jsme si všichni klekli a modlili jsme se. Do smrti na to nezapomenu,“ popisovala.
Ve stejný den, dříve než Milada Horáková, byli oběšeni štábní strážmistr SNB Jan Buchal, právník a podnikatel Oldřich Pecl a filozof, kritik a historik Záviš Kalandra.
V Příbězích 20. století neprovádíme rekonstrukci procesu ani onoho tragického dne – chceme především připomenout, jak se případ zapsal do životů a do vzpomínek lidí, s nimiž jsme natáčeli rozhovory pro Český rozhlas a Paměť národa.
Žádáme trest smrti
Inscenované soudní přelíčení s Miladou Horákovou a dalšími se mělo stát vzorovým výstražným monstrprocesem a provázela je pečlivě organizovaná kampaň, na níž se podílela v podstatě celá struktura KSČ, od Ústředního výboru až po nejmenší organizace.
„Na přání ÚV KSČ byla po celé zemi svolávána veřejná shromáždění, na kterých se hlasovalo o rezolucích žádajících přísný, často výslovně absolutní trest pro souzené. Jde o dokumenty, které lze bez přehánění označit za nenávistné, jdoucí proti lidskosti i principům právního státu, za slovní lynč,“ připomíná historička Pavlína Formánková v textu „Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s americkým broukem!“ – Kampaň provázející proces s JUDr. Miladou Horákovou“ (Paměť a dějiny 2007/01).
Čtěte také
Rezoluce dostaly za úkol podepisovat „nejen pracovní kolektivy, ale také masové organizace (Revoluční odborové hnutí, Československý svaz žen, Československý svaz mládeže, Sokol, Svaz bojovníků za svobodu, Československý červený kříž, Svaz dobrovolných hasičů atd.) a jednotlivé strany Národní fronty. Odesílány byly Státnímu soudu na Pankráci (některé byly adresovány přímo konkrétním prokurátorům), ministerstvu spravedlnosti, ministerstvu vnitra, prezidentu Klementu Gottwaldovi nebo předsedovi vlády Antonínu Zápotockému. Denně byly jako projev ‚vůle lidu‘ přinášeny v koších do soudní síně. Po skončení procesu bylo spočítáno, že jich přišlo celkem 6300.“
Musíš to podepsat!
Ušetřeny nezůstaly ani školní děti, které pod tlakem učitelů a pionýrských vedoucích žádaly „nejpřísnější tresty rozvratníkům naší vlasti“.
Pozdější sochařka Ludmila Seefried Matějková (*1938) žila tehdy v Heřmanově Městci. Její rodina byla komunistickým režimem okradena o majetek a perzekuována, otec byl v ohrožení. Z doby procesu s Miladou Horákovou si Ludmila odnesla celoživotní trauma.
Bylo jí jedenáct let, byla „starostkou třídy“ a přišla za ní tamní pionýrská vedoucí.
„Já jsem do Pionýra nevstoupila, to bylo absolutně nemožné, to by byla zrada na otci i na mamince… Ale holt jsem byla ta starostka. A ta pionýrská vedoucí řekla: ,Tohle musíš podepsat a hotovo.‘ Já jsem si to přečetla a zjistila jsem, že jde o popravu paní Horákové. Řekla jsem: ,Ale tohle nemůžu podepsat, nebudu si brát na sebe smrt člověka.‘ A pionýrská vedoucí řekla: ,Ty to musíš podepsat.‘ Stála a čekala,“ vzpomíná Matějková.
„Podívej, všichni to podepsali,“ opakovala pionýrská vedoucí. „A já jsem to pod jejím tlakem podepsala a šla jsem domů s takovým kamenem na srdci,“ říká Ludmila Seefried Matějková a pokračuje:
„Řekla jsem to mamince. Ta věděla, o co jde. V prvním okamžiku nereagovala jako matka, řekla: ,Zbláznila ses?!‘ A já jsem se vnitřně zhroutila. Řekla jsem: ,Já si vezmu život.‘ Maminka v tom momentě se lekla, přepadla ji hrůza, vzala mě do náruče a brečely jsme všechny, i sestra, která u toho stála.“
„Měla jsem pocit, že se musím zabít,“ přiznává po letech Matějková. „To mě pak pronásledovalo, vyčítala jsem si to skoro celý život. Bála jsem se o tátu a o všechno, že jsem to nakonec podepsala. Připadalo mi, že mám na svědomí člověka. Zdály se mi hrozné sny, to trvalo léta, křičela jsem ze spaní.“
Sedm let navíc
Předseda Československého Svazu spisovatelů Jan Drda napsal do Rudého práva v den vynesení rozsudků (8. června 1950), že Milada Horáková je „‚žena‘, jež ztratila poslední zbytky lidské podoby“ a že odsouzení nevinní lidé představují „spřeženectvo vlastizrádců, rozvratníků a špionů“.
Čtěte také
Zhruba ve stejné době se student (pozdější filozof, disident a následně rektor Univerzity Karlovy) Radim Palouš odmítl na nenávistné štvanici podílet. „Když jsem se ženil, začal jsem pracovat jako redaktor ve vydavatelství Orbis. Jenomže tehdy brzy přišla kauza Horákové a chodil takový podpisový arch, že všichni žádají její smrt. To bylo takové nucené, režim chtěl donutit všechny,“ vrací se k 75 let starým událostem.
„Nejenom že jsem to nepodepsal, ale chodil jsem po vydavatelství a ptal se: ‚To jste ochotni tohleto podepsat?‘ Odměna přišla. Vyhazov – a už jsem byl dělník v Poldovce na Kladně u takového velkého soustruhu,“ hodnotí.
Vladimír Chlupáč byl tehdy jako „mukl“ ve vězeňském táboře na Jáchymovsku. Bylo mu dvacet, dostal tříletý trest za členství ve studentské protikomunistické skupině.
„Když popravili Miladu Horákovou, tak jsem prohlásil, že to byla sprostá vražda, a že ti, kdo ji popravili, budou viset,“ přiznává a dodává:
„Samozřejmě se našel někdo, kdo to udal, a převzala si mě Státní bezpečnost na Mariánské. Po výsleších mě převezli do korekce do Vykmanova a odtud jsem byl eskortován ke Státnímu soudu na Pankrác. Byl jsem obžalován z pobuřování a sabotáže. Výrok o Miladě Horákové, to bylo to pobuřování. Dostal jsem sedm let navíc, takže pak jsem měl deset let.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž vzpomínají také Jitka Matoušková, Eva Jourová, Marta Jurková a další.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
