Jako student byl za nacistů vězněn, po válce se stal komunistou a vedl uranovou šachtu plnou politických vězňů
V pátém patře pražských Hlávkových kolejí bydlel v jednolůžkovém pokoji student posledního ročníku medicíny Jan Opletal. Vedle něj měl pokoj student prvního ročníku techniky Ladislav Bém.
Blízce se přátelili. A oba se účastnili demonstrace proti německým okupantům 28. října 1939. Devatenáctiletý Ladislav, když němečtí policisté začali střílet, včas utekl. Jan Opletal byl těžce raněn a 11. listopadu 1939 na následky zranění zemřel. Student Bém se pak účastnil jeho pohřbu, na kterém zpíval s tisíci dalšími rozhněvanými studenty i přes výslovný zákaz německých úřadů hymnu Kde domov můj. Za dva dny v noci v půl čtvrté ráno ho na kolejích zatkli němečtí policisté a během jednoho dne se ocitl v koncentračním táboře Sachsenhausen jako politický vězeň.
Vyprávění Ladislava Béma zaznamenal v roce 2008 pro Paměť národa publicista Vlastislav Janík. Sbírka příběhů Paměť národa vznikající od listopadu 2001 obsahuje skoro deset tisíc unikátních svědectví o 2. světové válce a komunismu. Paměť národa není financována státním rozpočtem, vzniká péčí především soukromých donátorů, např. z Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Pomozte zachovat svědectví našich rodičů a prarodičů. Jak na to, naleznete zde. Děkujeme.
Příběh Ladislava Béma, který zemřel v roce 2012 v nedožitých 95 letech, je výjimečný z mnoha ohledů. Nikoliv jen proto, že podává svědectví o dramatických událostech listopadu 1939. Je s podivem, jak prožíval druhý totalitní režim 20. století – komunismus. Na začátku války v roce 1939 se cítil být – jak říká – benešovec, který s oblibou čítával Masaryka. Za své protesty proti nacistickému bezpráví trpěl tři roky v koncentračním táboře jako politický vězeň. Po válce se stal členem KSČ, důlním inspektorem, který pracoval jako vedoucí na šachtě jednoho jáchymovského uranového dolu, kde dřely tisíce politických vězňů. Ladislav Bém jejich problémy přehlížel, nestaral se, považoval je za obyčejné dělníky. Co se dělo na lágrech, to prý nebyla jeho starost.
Mezinárodní den studentstva slaví svět každoročně 17. listopadu už od roku 1941. Je to jediný mezinárodní svátek, který světu darovala naše země. Výročí se odvíjí od zatčení studentů na kolejích 17. listopadu 1939. Nacistická agrese byla pomstou za studentské protesty a nepokoje v ulicích Prahy na státní svátek 28. října 1939. Devět studentských vůdců bylo následně popraveno v Ruzyni. Tisíc dvě stě zatčených a zbitých studentů nacisté transportovali do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde přežívali nelidské podmínky do roku 1942, kdy byli na přímluvu prezidenta Háchy propuštěni.
Z dřevěnice na vysokou
Ladislav Bém se narodil 27. prosince 1918 v Bartovicích u Ostravy. Jeho dědeček, pradědeček, strýcové pracovali jako horníci v nedalekých dolech. Jeho otec truhlář vyráběl stoly až do hospodářské krize, nějakou dobu byl nezaměstnaný, pak – jak to v rodině bývalo tradicí – přijal místo horníka. Stal se zapáleným komunistou. Rodina bydlela ve srubu z klád, tedy „dřevěnici“, u lesa i s několika dalšími příbuznými. V roce 1924 se zadlužili a přestěhovali se do nového rodinného domu, kterou si rodina postavila na vlastním pozemku.
Jejich syn Ladislav už na obecné i měšťanské škole – přestože jeho rodiče byli nevystudovaní řemeslníci – exceloval ve studiu. Talentovaný byl především na matematiku a technické předměty. Zkoušky na Vysoké učení technické v Praze složil hravě, ale neměl peníze na studia a ubytování. Na přímluvu svého profesora získal levný pokoj v Hlávkových kolejích v Praze na Novém městě.
Četl a obdivoval Masaryka
Ladislav Bém si přivydělával doučováním, nouzí netrpěl. Kupoval si především knížky, četl spisy Masaryka, denně noviny v češtině, němčině a francouzštině.
S přáteli vyrážel na noční život v Praze, tak se poznal i s Opletalem: „Opletal byl sympatický, dobrý kamarád. Na stejném patře o pár dveří dál. Bydlel v ajnclíku, jednolůžkovém pokoji. To mívali studenti, kteří končili studium. My fuksové – kteří byli v nižších ročnících, jsme měli dvojlůžkové pokoje. Já bydlel s nějakým Jihočechem Fatkou, to byl nábožný študent, chodil každou neděli do kostela sv. Ignáce. Když jsme přišli po prázdninách, Opletal říkal: ,Jó hoši! Já vám o té Praze musím taky něco říct. Vy jste přišli z vesnic, tak abyste tady nepropadli do nějakého podsvětí pražského.‘,“ směje se Bém v rozhovoru pro Paměť národa.
Těžce ho zasáhla smrt tohoto přítele. V průvodu s rakví Opletala skandoval jako ostatní hesla: „Svobodu!“ „Ať žije Beneš!“ „Ať žije Stalin!“. K tomuto provolání Bém říká, že to tak prostě bylo, po Mnichovu věřil, že jediný, kdo se nacistům postaví, je Sovětský svaz. Když pak SSSR podepsal „Pakt o neútočení“, rozdělil si s Německem Polsko, omlouval ho, že Stalin neměl na výběr, když ostatní spojenci nic proti Hitlerovi nedělali. Sovětský svaz prý potřeboval vytyčit nové hranice, aby se případně ubránil.
Němci se chovali jako ožralí
V noci na 17. listopadu 1939 po půlnoci usnul po dlouhém rýsování. Na židli hned u postele si složil oblečení, aby byl připraven na útěk. Říká, že čekali zatýkání. Měli zprávy, že po studentech z demonstrací pátrá policie a vyptává se i v nemocnicích po zraněných. Tu noc ale útěk nestihl. Kolem půl čtvrté ráno vtrhli na koleje jednotky německé policie: „Připadali mi jako ožralí. Řvali. Byli strašně agresivní,“ vzpomíná Bém. Do náklaďáků museli proběhnout špalírem ozbrojenců, kteří studenty tloukli pažbami. V Ruzyni je nechali celý den stát v konírně až do večera. Pak je odvezli vlakem se začernělými okny z Wilsonova nádraží do koncentračního tábora Sachsenhausen asi 25 kilometrů od Berlína.
Dozorci zastřelili vězně a šlo se dál jakoby nic
Studenty ostříhali, zabavili všechny věci, které naházeli před nimi na hromadu. Do dlouhých baráků umístili přes tisíc studentů, na jednom se tísnilo 160 vězňů, spali na třípatrových palandách, v zimě se na nich tvořila jinovatka: „Byli jsme stále pod dohledem SS. Občas přišli a dělali jsme takzvaný vězeňský tělocvik. Skákání, dřepy s předpaženýma rukama, válení se po cestě, klus sem, klus zpátky. V březnu nás poslali na práci. Já jsem byl přidělen ke komandu Klinkerwerk, to byla výstavba doku a práce ve fabrice na výrobu cihel. Tam pochodovalo každý den dva až tři tisíce vězňů. Bylo to v březnu, cesta rozblácená. Najednou začaly stráže řvát: ,Hier legen!‘ Všichni padli do bahna, tak jsem rychle padnul i já a vidím, jak přede mnou vyběhl jeden vězeň do lesa. Myslel si, že se v tom lese ztratí a zachrání se. Paf, paf. Namířili a zastřelili. Aufstehen! A šlo se dál na komando pracovat,“ popisuje otřesný zážitek Ladislav Bém.
Vzpomíná, že nejhorší byl mráz, který v koncentráku zažil. Nechávali stát hodiny celý tábor v lehkých vězeňských hadrech na apelu ve velkých mrazech. Sachsenhausenem prošlo celkem přes 200 tisíc vězňů, každý čtvrtý tu nalezl smrt.
Chtěl být komunista jako táta
V lednu roku 1942 byl z tábora propuštěn. Hlásil se na policejní stanici a úřadu práce. Nastoupil do jakési továrny, kde pracoval ve skladu. Další neštěstí jeho rodinu potkalo už na Vánoce 1942. Jeho otec Josef Bém, komunista, byl z politických důvodů zatčen a odsouzen na doživotí. Ve vězení ho zachránilo řemeslo – stolařina. Válku přežil.
Po válce Ladislav Bém vystudoval vysokou školu báňskou v Příbrami, vstoupil do KSČ. V roce 1949 dostal nabídku, aby šéfoval jednomu z uranových dolů. Jako ředitel jezdíval často do zahraničí, stal se důlním inspektorem a na začátku 70. let, jako zaměstnanec dolů, šel už v pětapadesáti do důchodu.
Prý se to s politickými vězni zveličuje. Když s ním nechtěli mluvit, tak s nimi nemluvil
Na nepříjemné otázky, jak se stavěl k politickým procesům, třeba s Miladou Horákovou, k politickým vězňům, kteří v 50. letech otrocky dřeli na uranových dolech, odpovídal Ladislav Bém překvapivě bez okolků, bez podráždění: „Mohl bych říkat, že se to zveličuje. Mluví se o tom jednostranně. Neměli jsme dostatek pracovníků, tak se do dolů posílali pétépáci. Brali výplaty jako civilní havíři. No a teď jsou z nich mučedníci,“ začíná s vysvětlováním Bém, který opomíjí, že tam tito lidé pracovali nedobrovolně a za otřesných podmínek, bez ochranných prostředků, řada z nich pak trpěla nemocemi z ozáření.
A pokračuje: „K vězňům jsme přistupovali jako ke každému dělníkovi, jako k civilním zaměstnancům. Byl jsem ostražitý, aby se někomu neděla křivda. Říkal jsem si, sám jsi prožil takové věci. Chtěl jsem, aby měli stejné podmínky jako ostatní. Pracovní podmínky byly těžké. S tím souhlasím. Když tam přišel třeba dejme tomu mukl, původně advokát nezvyklý na fyzickou práci, tak to pro něj bylo těžké,“ přiznává Bém.
Paměť národa shromáždila stovky svědectví někdejších politických vězňů, kteří byli donuceni pracovat v uranových lágrech. Tvrdí, že největší peklo zažívali na lágrech. V dolech záleželo na předácích. Někteří se chovali jako fanatičtí soudruzi a znepříjemňovali jim život. U jiných našli porozumění a pomoc.
Mezi civilními zaměstnanci se občas našli i ti, kteří i přes vysoké riziko odhalení a potrestání – přinášeli dopisy, jídlo, oblečení. To ovšem nebyl případ pana Béma. Ten tvrdí, že i on se prý zajímal, kdo a za co tenkrát sedí. Ale jen do doby, kdy mu jeden vězeň odsekl, ať se nestará: „Ptal jsem se jednoho, za co tady je? Někteří mi to i řekli, ale pak mi odsekli, že mě to nemusí zajímat. No tak dobrá! Když nechcete, abych s vámi komunikoval, tak nebudu,“ vysvětluje Bém. Poprvé o režimu, ale hlavně o StB, začal pochybovat v době procesu s Miladou Horákovou: „S tím jsem nesouhlasil. Říkal jsem si, že to není vůbec možné. Ale co jsem mohl dělat? Nic.“
Ladislav Bém se v rozhovoru pro Paměť národa různě obhajuje a vysvětluje. Tvrdí, že se prý ostře vymezil proti nespravedlnostem, které se děly hlavně v 50. letech, v době tzv. pražského jara na jedné soudružské schůzi. Prý mu tam po jeho projevu všichni nadávali, ale nic se nestalo. Dál zůstával straníkem. Jaký ten režim opravdu je, poznával, jak říká, až z memoárové literatury někdejších politických vězňů. Komunistický režim si podle něj pád – za potlačování svobody – zasloužil: „Nemohlo to dopadnout jinak,“ říká na závěr svého vyprávění pro Paměť národa v roce 2008.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
