Lahvička od inkoustu a dětská tiskárna. Příběh Lucy Topoľské, rozené Hrbkové, a její rodiny
Lucy Topoľská je germanistka. Vystudovala německou a ruskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze. Do češtiny přeložila díla Ödöna von Horváth, Lea Perutze, Paula Celana, Romana Karla Scholze a dalších autorů. Němčina je její rodný jazyk. Když nastoupila do první třídy v české škole, téměř se nedokázala domluvit s učiteli ani se spolužáky – a přiznává, že tehdy se u ní „vyvinula potřeba překladu“, jemuž se věnuje celý život.
V Příbězích 20. století líčí Lucy Topoľská s příspěním svého mladšího bratra Tomáše příběh své rodiny v období nacismu.
Lucy se narodila v prosinci 1933 v Olomouci jako prostřední dítě v rodině advokáta Lea Hrbka (1895–1966) a jeho židovské ženy Rosy, Růženy, rozené Aschkenesové (1904–1993), později odbornice na keramiku a fajáns.
Otec Leo Hrbek byl nepraktikující křesťan, absolvoval klasické gymnázium a pražskou německou univerzitu, byl dvojjazyčný. Je možné, že se v mládí hlásil k německé národnosti. Patřil k výrazným postavám olomouckého veřejného života.
Za první světové války sloužil Leo Hrbek u dělostřelectva. Jako mladý právník (a již za studií) se zabýval mimo jiné matkami vražedkyněmi. Přesněji řečeno ženami, které porodily jako svobodné matky a zabily své děti v tísni, a to v důsledku poporodní psychózy a v situaci opovržení, které jim projevovalo okolí.
V letech 1923–1925 byl divadelním referentem deníku Mährisches Tagblatt. S Rosou Aschkenesovou se oženil v srpnu 1927. V listopadu 1928 se jim narodilo první dítě, syn Jiří (Georg).
Leo Hrbek neměl sympatie k nacismu. V roce 1937 uvedl Německý divadelní spolek v Olomouci Goethovu tragédii Egmont a představení bylo opatřeno propagandistickým prologem. Leo Hrbek napsal spolku dopis, v němž protestoval proti „zneužití Goethovy hry, která byla současně i dobročinným představením k více či méně otevřené propagandě a politické podpoře hnutí hákového kříže“.
Žádal, aby se spolek od prologu distancoval. Neuspěl. A proto v červenci 1938 publikoval brožuru Das Deutsche Theater und die Reinheit des Blutes: Die Zeit der grossen Charakterprobe (Německé divadlo a čistota krve: Čas velké zkoušky charakteru).
Po mnichovské dohodě a po vzniku druhé republiky byl Hrbek vyzván agilní komorou československých právníků, ovládanou antisemity, aby předložil doklady o árijském původu. Do nacistické okupace tehdy zbývalo několik měsíců.
Jeho matka Berta Rosenfeldová byla Židovka, koncem 19. století konvertovala ke katolicismu. Leo Hrbek byl podle norimberských rasových zákonů „poloviční Žid“, ale všeobecně se o tom nevědělo.
Výroba árijského původu
Lucy Topoľská vzpomíná, že po okupaci zbytků Československa si pro otce přišla německá policie – nikoli z rasových, ale z politických důvodů. Ukryl se na čas u přátel, za pár dní byl dopaden a krátce zadržován.
O pár měsíců později ho vyslýchalo gestapo a Leo Hrbek se během výslechu, na rozdíl od svého bratra, plně přihlásil k české národnosti.
Prohlásil tehdy, že „rodiče jsou Češi, že moje mateřská řeč až do sedmi osmi let byla česká, že mne však rodiče – bylo to za rakouských dob – poslali do německých škol, takže jsem se v důsledku toho později přirozeně pohyboval více v německé společnosti a tuto také lépe znal, že jsem však stále žil v národnostně smíšeném kraji a takto se zase dostal, zejména v souvislosti se svým povoláním, do bližšího styku s českým lidem“.
Sepsal při té příležitosti zvláštní prohlášení a pověřil svou sekretářku Ludmilu Dostálovou, aby s ním seznámila všechny olomoucké advokáty.
Od 4. července 1939 platila v protektorátu obdoba norimberských rasových zákonů, podle vládního nařízení byl za Žida považován každý, kdo pochází od tří „podle rasy úplných“ židovských prarodičů. Leo Hrbek se pustil do výroby falešných dokladů o svém původu.
Postupně se mu s pomocí Ludmily Dostálové, která propůjčovala listinám svůj rukopis, podařilo padělat dokumenty své matky Berty, z níž vytvořil pouze „poloviční židovku“.
Podle Lucy Topoľské vyráběl otec potřebná razítka tak, že jako kulatý okraj použil hrdlo lahvičky od inkoustu, písmo doplnil z dětské tiskárny, místo státního znaku vytvořil šmouhu korkovou zátkou. Podnikl i další potřebné kroky, dokumenty nechal ověřit u notáře a úřadům předkládal jen ověřené opisy.
Protože jeho otec nebyl Žid, podařilo se Leovi získat díky padělaným matčiným dokumentům „nežidovský původ“. „Zachránil tím svou matku, své dva bratry, sestru, sebe a nás děti. S maminčiným původem se ovšem nic udělat nedalo, tam byli Židé všichni,“ říká Lucy Topoľská.
Leo Hrbek ale svým krokem zachránil i Lucyinu matku Rosu, kterou pak dočasně chránilo před deportací smíšené manželství.
Rozloučení s Cecilií
Na matku Rosu Hrbkovou dopadala většina protižidovských opatření. Od podzimu 1941 musela nosit hvězdu, měla židovské (tedy zcela nedostatečné) potravinové lístky, a především ji nacisté připravili o matku a dvě sestry.
Lucy prožívala s matkou v Olomouci všechna strádání a brzy rozuměla všemu, co se Židům děje. Její starší bratr Jiří byl v tehdy internátní škole ve Zlíně.
V létě 1942 se šla Lucy jako devítiletá rozloučit s příbuznými z matčiny strany, kteří museli nastoupit do transportu. V červenci 1942 odjela do Terezína její babička Cecilie Aschkenesová, která byla na podzim zavražděna v Treblince, a teta Elisabeth Böhmerová s manželem a dcerou Hanou. Druhá teta Ida byla deportována z Vídně.
Nikdo nepřežil, jen Lucyina sestřenice, které se už před válkou podařilo emigrovat na Nový Zéland.
V roce 1942 byl Leo Hrbek zatčen a zhruba dva měsíce vězněn. V té době musely jeho žena a dcera opustit byt. Na konci téhož roku Rosa Hrbková otěhotněla.
„Maminka nás poslala na prázdniny – jeli jsme s tatínkem někam na jižní Moravu. Zůstala sama doma, šla ven a upadla. Bylo to v létě, už byla v pokročilém těhotenství. Upadla, nějaká paní k ní přiskočila a pomáhala jí zvednout. A když uviděla židovskou hvězdu, tak s ní zase hodila o zem,“ říká Lucy Hrbková.
Její mladší bratr Tomáš, o kterého se pak po většinu okupačního času starala, se narodil v srpnu 1943: „O Tomáše se starala i ta laskavá tatínkova spolupracovnice Ludmila Dostálová. Pro případ, že by maminku zatkli, jsme se museli naučit všechno, co je třeba k péči o dítě.“
Pomoc profesora Bittmana
Bylo zcela nejasné, jak dlouho budou Židé ze smíšených manželství vyjmuti z deportací. V říjnu 1944 dostal Lucyin otec Leo Hrbek předvolání, aby se dostavil v pracovním úboru: měl jet do tábora pro árijské manžele Židů a židovské míšence, ale na místo nešel, nechal se hospitalizovat.
Krátce poté dostala předvolání k nástupu do tábora na pražském Hagiboru, což byl v tomto případě předstupeň ghetta v Terezíně, i jeho žena Rosa Hrbková. Pošťák jí donesl telegram, ale neotevřela. Po druhém telegramu poslala žádost o odklad kvůli péči o děti, ale ta byla zamítnuta.
V Olomouci tehdy působil gynekolog a porodník Otakar Bittman.
„Měl výborné postavení, před válkou byl profesorem Masarykovy univerzity v Brně a byl také osobním lékařem nacistických pohlavárů v Olomouci. Zároveň však pomohl mnoha lidem včetně partyzánů,“ říká o něm Tomáš Hrbek, který zpracoval obsáhlou kroniku své rodiny.
Otakar Bittmann vystavil Rose Hrbkové potvrzení, že trpí krvácením z dělohy. V lékařské zprávě stálo, že v případě opakování se musí okamžitě dostavit do nemocnice.
Po dalším povolávacím dopisu na počátku roku 1945 nastoupila Rosa Hrbková na léčení. Lucy Topoľská vzpomíná, že v nemocnici bylo několik židovských žen, a že si pro ně přijelo gestapo – v ten den byla u matky na návštěvě.
Lékař Otakar Bittman buď využil své konexe, nebo uplatnil jiné silné přesvědčovací metody, každopádně ženy včetně Lucyiny matky uchránil od deportace.
Hrbkovi se na sklonku války uchýlili do Konice, kde prožili osvobození – o tom se dozvíte víc z Příběhů 20. století.
Na podzim 1945 zemřela matka Leo Hrbka Berta, rozená Rosenfeldová, jejíž doklady syn padělal a tím ji uchránil od násilné smrti. Po válce se Leo Hrbek mimo jiné staral o lidi, vězněné v krutém českém internačním táboře pro Němce v Hodolanech.
Jako právník také zastupoval jednoho z příslušníků gestapa, odsouzeného k trestu smrti – bral to zjevně jako svou povinnost, jako nezbytnou roli advokáta ve spravedlivém procesu.
Po válce museli Hrbkovi prokazovat, že za nacismu zůstali loajální vůči Československu. Leo Hrbek získal československé občanství v roce 1947, jeho žena Rosa až o dva roky později.
Osudy jednotlivých členů rodiny Hrbkovy v období komunismu byly pozoruhodné – a snad se k nim vrátíme v některém z příštích pořadů.
Celé rozhovory s Lucy Topoľskou a jejím mladším bratrem Tomášem Hrbkem, jakož i podrobnou dokumentaci, najdete na stránkách pametnaroda.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
